Znají se od první třídy, ale spolupracovat je napadlo až nedávno − těsně před maturitou. Na jedné straně je to "zpoždění" trochu mrzí, na druhé si myslí, že díky tomu je jejich současné setkávání zábavnější. Hodně se nasmějí, když společně vymýšlejí příběhy, a ještě víc se baví, když je ani vymýšlet nemusí. Stačí se dívat, poslouchat − a zaznamenávat. A tak Ajkan sedne a napíše první verzi a Kaneki ji nakreslí, pak o ní diskutují, hádají se a zase píšou, kreslí…
A když jim zbude volná chvilka a nemusí zrovna dělat domácí úkoly nebo se šprtat na test z češtiny (studují totiž na gymnáziu, kde se alternativní metody moc nenosí), oddávají se japonské manze (zvláště Kaneki).
Mimochodem − oba nesnášejí fyziku.