Továrna na rodinné štěstíčko
Foto: Shutterstock

Je mi jedenapadesát let, jsem kadeřnicí v Praze, mám dvě odrostlé dcery a žiju s Mílou, jenž je otcem jedné z nich. A teď už to nejdůležitější o mne víte. Ženský u nás v kadeřnictví (jsme kadeřnictví, ale stříháme i pány!) tak dlouho klábosily o letní dovolené u moře, až jsem se rozhodla, že s Mílou pojedeme taky. Zvyklí na to nejsme, protože posledních dvacet let jsme ji trávili na naší chatičce u Berounky, ale jak říkám, ty naše ženský o tom tolik mluvily…

reklama

Cestovní agentura Továrna na štěstí mi nejprve za tisícovku prodala prémiovou kartu Gold card (spousta dovolenkových výhod pro tuto i příští sezonu!) a s tou jsem si pak u nich koupila poukaz na týdenní zájezd do čtyřhvězdičkového hotelu na Krétu. A protože jsem chtěla, abychom to měli se vším komfortem, dokoupila jsem i službu „all inclusive“ – jako že v ceně máme úplně všechno.

Z Prahy jsme měli odletět první zářijovou neděli v deset večer, ale letadlo se zpozdilo už na příletu, a tak jsme odstartovali až v pondělí ve tři ráno. Nejsme žádné fifleny, takže si nikdo na nic nestěžoval. Motor na jednom z křídel si během celého letu spokojeně pobrukoval a Míla v letadle usnul, jen dosedl. Únavu pak dospal ještě v hotelové hale, když nám oznámili, že pokoje ještě nejsou připraveny k nastěhování. Nakonec jsme sice nedostali slibovaný pokoj s balkonem a výhledem na moře, ale Míla brzy zjistil, že all inclusive modrý pásek na zápěstí znamená volnou konzumaci místního piva, což znamenalo, že se z lehátka u hotelového baru první dva dny nehnul ani na krok a tvářil se klidně a spokojeně.

Třetí den ráno odešel s nějakým novým kamarádem někam na výlet a vrátili se až večer. Při skleničce domácího vína po večeři podávané formou švédských stolů (švédský stůl na Krétě!) mi prozradil, že byli na nudistické pláži hned u vedlejšího hotelu. Další den jsem se dala přemluvit a šla jsem tam taky. Popravdě řečeno, byla to jediná chyba, kterou jsem na naší dovolené udělala. Styděla jsem se za svoji figuru, za tu Mílovu taky a nejvíc mne štvaly ty jeho pohledy. Už tam nikdy nepůjdu, předsevzala jsem si.

Na lehátku jsem pročetla spoustu příjemných letních časopisů, popíjela jsem lehké řecké vínko a kvůli štíhlé linii jsem každý den absolvovala hodinu cvičení v moři pod vedením zkušené instruktorky. Co vám budu povídat – pohodička.

Po týdnu jsme se vrátili do Prahy zase ve tři ráno a v devět už jsem stála s kolegyněmi na place. „Tak jaký to bylo?“ ptaly se. „Holky, fakticky skvělý,“ začala jsem vyprávění hned při stříhání prvního hosta.

Nejspíš to bylo docela zbytečné, protože hnědá barva mojí kůže to říkala celému světu i bez vysvětlování, ale přesto jsem vytáhla malou láhev tříhvězdičkové Metaxy a pokračovala: „Nemělo to chybu, prostě úplná továrna na rodinné štěstíčko.“