Stadion v Klagenfurtu pojme 32 tisíc diváků, nyní je však zasvěcen konceptuálnímu umění, jehož hlavní roli ztvárňuje umělý les.
Foto: Leonhard Foeger

Na stadionu Wörthersee v rakouském Klagenfurtu vyrostl lesík. Na ploše 105 krát 68 metrů, kde jinak hrává SK Austria Korutany nebo rakouský národní fotbalový tým, zakořenily tři stovky stromů − břízy, osiky, modříny, také borovice, uprostřed vznikla mýtinka. Stalo se tak nikoliv kvůli neschopnosti zdejšího správce: stromy jsou totiž starší než stadion, už mají kus života za sebou a další před sebou, neboť jsou to zdravé kmeny. Jde o současné umění, to nejryzejší, velkolepé, jsme svědky takzvané instalace a intervence v jednom. Autorem díla je galerista a kurátor z Basileje Klaus Littmann, který − za pomoci slavného švýcarského zahradního architekta Enza Eney − nechal do pažitu sportoviště vysázet hájek, aby se namísto fotbalu, jenž se tu obvykle hrává, mohli diváci kochat přírodou. Littmann to neměl ze své hlavy, nechal se inspirovat dystopickou kresbou malíře Maxe Peintnera Nezlomná síla přírody z roku 1970, která nás varuje před ekologickou katastrofou.

reklama

Jak ušlechtilé! A jak je to ve své podstatě hloupé, jako už kýče bývají. Pokud bychom chtěli najít příklad dekadentního, naprosto zbytečného umění, které předvádí v plné nahotě prázdnou okázalost rádoby politické korektní tvorby, tak se právě teď nachází v Klagenfurtu. Je to ohňostroj marnosti a marnivosti zároveň. Umělci z Rakouska a Švýcarska, tedy ze zemí, kde je příroda chráněna a opečovávána velmi inspirativním způsobem, až se dá říci, že to patří k DNA těchto národů, se spojili, aby její torzo vystavili na stadionu. Přitom ji mají všude kolem. Jistě, je to hlubší poselství, které lze brát jako varovné gesto, ale těžko pochopit, komu je vlastně určeno, neboť má přesvědčit přesvědčené.

Opomíjím náklady, které instalace musela stát, protože všechny stromy pocházejí z pěstitelských školek. Klaus Littman určitě ví, jak peníze sehnat. Líto je mi však proinvestované energie. Až výstava 27. října skončí, budou stromy zase vykopány a usazeny (podle sofistikovaného vzorce a určitě s výraznou cedulí, která upozorní na všechny možné i nemožné souvislosti) někde poblíž stadionu, na nějž se zase vrátí SK Austria. Je jasné, že stromům takové přesazování nedělá dobře, a uměly-li by mluvit, pravděpodobně podají trestní oznámení kvůli znásilnění. Nedivil bych se však, kdyby je na nové místo určení převáželi sanitkami, protože by se tím celý koncept efektně uzavřel − určitě o tom budeme informováni.

Přitom by stačilo, aby nechali klagenfurtskou arénu několik let ležet ladem a nestarali se o ni. Příroda by ji ráda objala ve svém náručí. Šlo by o nečekaně rychlý proces, jak se ukázalo v případě stadionu klubu Avantgard Pripjať, který se po výbuchu elektrárny v Černobylu a následné evakuaci obyvatelstva proměnil v podivuhodný les, jehož stromy anektovaly nejenom hřiště, ale také tribuny. Ano, zrodil se prales, bez lidského zásahu. Ale ono se stačí projít kolem strahovského stadionu, s nímž Praha neví, co počít, protože je příliš velký. Uvidíte, jak se ve stovkách prasklin rozlehlé betonové struktury usazují vitální břízky, které jsou předzvěstí neodvratně se blížícího konce této někdejší chlouby metropole. Příroda je silnější, než si někteří umělci jsou vůbec schopni uvědomit. Nejsilnější bohužel bude pochopitelně v okamžiku, když ji definitivně opustíme.