Taxíky a jejich řidiči pro mne představují bránu do každé země…
Foto: Shutterstock

Ten okamžik je vždy spojen s určitým očekáváním a napětím. Stojím před východem z letištní budovy, pak udělám několik kroků vpřed, dveře se otevřou a já se poprvé nadechnu vzduchu v otevřeném prostoru země, do níž jsem přiletěl. V tu ránu vím, jaké je počasí, zda vzduch voní mořem, nebo je štiplavě pouštní, anebo je smog. Prostě jsem tam, kde jsem chtěl být, a dostává se mi prvního přivítání.

Poté se rozhlédnu a udělám několik kroků ke stanovišti taxíků. V německy mluvících zemích vidím řadu stejnobarevných prémiových vozů, do nichž je radost nasednout a nechat se odvézt kamkoliv.

reklama

Ve Spojených státech spatřím dlouhou frontu žlutých oprýskaných aut a po nasednutí mne od taxikáře bude oddělovat přepážka, u níž řidič během nočních služeb občas doufá, že je neprůstřelná. Pod nevyužívaným místem vedle něj bude na zemi prázdný kbelík se značkou KFC, což okamžitě poznám i po čichu.

V Japonsku mne muž ve tmavých kalhotách a bílé košili pozve úklonou do svého vozu s krajkami kolem oken, avšak při podobném gestu během rozloučení si nechá vyplatit tak vysokou částku, že okamžitě zalituju, že jsem kdy do taxíku vlezl.

Vrcholem je však pro mne Neapol v Itálii. Muž vypadající, jako kdyby právě slezl z mola módní přehlídky, si rukou učísne vlnu černých, nagelovaných vlasů, načež mne upozorní, že levé zadní dveře nefungují. Já tedy přes ty pravé usednu do špinavého vozu, připomínajícího stářím téměř mne samotného, a propadnu se do prosezené sedačky. Řidič šarmantně vytáhne telefon a ten už od ucha nedá až do konce jízdy. Během ní stále cosi křičí a při každé příležitosti se podívá do zpětného zrcátka, namířeného pouze na něj samotného, pustí volant a přičísne si vlasy. Celou dobu se těším, až jízda skončí. Když později toho stejného taxíka stopnu ve městě za deště, je tarif za kilometr zvýšen přibližně na dvojnásobek suché varianty – prostě byznys se musí hýbat.

Taxíky a jejich řidiči tak pro mne představují bránu do každé země a jsou pro mne jejím minimalistickým vyjádřením.

Nedávno jsem se na rozdíly mezi zeměmi ptal svého přítele žijícího už patnáct let v nádherném zákoutí rakouských Alp, kde příroda i lidská obydlí už snad ani nemohou být hezčí. Proč se tamní prostředí tolik liší od zbytku světa, mi vysvětloval dlouho, nicméně kdysi za komunismu by se to dalo zkrátit do věty: „Je to všechno o lidech, soudruzi!“

A s tím nezbývá než souhlasit.