Není to kravina?
Foto: Shutterstock

Telefon drnčel nesnesitelně dlouho, rozléhal se po bytě, ale nikdo ho nemohl vzít. V pokojích vládl nepokoj, neřkuli chaos. Hladina zvuku stoupala jako voda před zraky zděšených námořníků zaplavující se ponorky. Bezbranný muž stál uprostřed a nechápavě zíral, jak se akustické vlny vlévají do všech štěrbin a zpěněně šplouchají o bílé zdivo. Had spletený z decibelů ho chvílemi obtáčel, to když nevymetal všechny kouty bytu i rohy displeje staré Nokie, povalující se na poličce. Rozeklaný jazyk plaza vystřeloval do všech stran a hledal svou oběť.

reklama

"Haló, kdo je tam?" "Kristiane, to jsem já, Jan." "Kde jsi, kámo, a co to máš za divný číslo, který vůbec nekončí?" "Tady, tady jsem," ozval jsem se kamarádovi, jenž si tiskl mobil k uchu, za jeho zády. A opatrně jsem ho poklepal na rameno.

"Cože?!" prudce se otočil.

"No jo, jsem tam i tady, ale ničeho se…"

Přístroj mu vyklouzl z ruky a má tvář pod jeho sklem při prásknutí o podlahu popraskala. Sledoval jsem Kristiánovo zděšení skrz tu křemičitou pavučinu a zároveň ho dlaní z druhé strany zatlačil do křesla.

"Seď klidně a dobře poslouchej: Čtu si v Hospodářkách článek o kvantovým provázání částic, že se to jako vědcům podařilo vyfotit a tak, no a pak zazvoní ségra, že mi nese houby. Tak je nakrájím, a jelikož mám po ruce jen ty noviny, rozprostřu krásný žlutohnědý půlměsíčky na ně a šoupnu je do okna…" vykládám mu z rozbitého displeje i ze své trojrozměrné hlavy, a on nestačí očima kmitat mezi zemí a mou pokojovou, opakuji, nikoli pokojnou siluetou. Prostě hodně rychlý tenis.

"Proboha, co se s tebou stalo, Jane?!"

"Klid, kámo, nech mě to dovysvětlit. … a venku děsnej pařák, na konec září fakt pekelnej. Říkám si, paráda, aspoň se rychle usuší. Slunce tedy praží na ty hříbky na tom článku s fotkama kvantově provázanejch fotonů, no nevím, jestli při tom došlo k ňáký zvláštní reakci, ale potom…"

V šíleném kvantovém tiebreaku jsem příteli vyprávěl, jak se elitní výsadková jednotka mých neuronů dotkla miliardy světelných let vzdálených světů. Jak jsem jimi profrčel do všech stran a taky v celém čase tam a zpátky, ale že mu musím říct jednu svatou pravdu:

"Všude dobře, doma nejlíp, kámo."

"To je kravina… Bože!" bránil se.

"Hele, ten tam zrovna nebyl, teda nevím, jestli jsem jenom neměl pech…" šeptám mu teď do tváře z plamene zapalovače, jímž si marně snaží připálit třesoucí se cigáro. A pak mu podám ručičkou od hodinek jeden vyschlý půlměsíček.

"Koštni, sám uvidíš. Neboj, to nejsou žádný lysohlávky. Tyhle mají jiný grády."