Výlet do Olomouce
Foto: ČTK

Vystoupíte z vlaku a dáte se rovnou za nosem. Masarykova třída, kterou jako kdyby narýsovali podle pravítka už v dobách, kdy se ještě tak nejmenovala, vás rychle vede na náměstí Republiky. A odtud je už jen pár kroků k přemyslovskému paláci, dómu, univerzitě i radnici.

reklama

Jen pár kroků… Ale vy se zastavíte právě na náměstí Republiky. Je zvláštní, má půdorys ve tvaru trojúhelníku a kašnu Tritónů uprostřed. A najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, přiřítí se jako letní bouřka. Zvíří prach, zacloumají veřejí u kostela a pak se do vás pustí hlava nehlava. Vzpomínky.

"Hele, nebývala támhle hospoda U Huberta?"

"Jasně. Na Novej rok se tam chodilo na šneky."

"Anebo spíš na Vánoce?"

"To máš fuk. Stejně jsme je nikdy neochutnali, neměli jsme přece prachy."

"Hm, za to támhle, do kina Pohraniční stráže, jsme chodili každej čtvrtek. Filmovej klub byl pro studenty jen za pár korun. Tam jsme viděli Pokání, Červenou kalinu, Unaveni sluncem. A spoustu dalších filmů, který byly jinak zakázaný."

"A že to byly ruský filmy!"

"No jo, ruský… Přitom v hledišti neseděl ani jeden Rus. Ovšem o pár domů dál se důstojnické paničky každý ráno řadily do dlouhý fronty. V univermagu bylo vždycky narváno."

Univermag. Už jen to slovo bere dech. Jak to, že si jej pamatujeme? A kde se asi krčila vzpomínka na ty tři čtyři ukoptěné místnosti, vymalované zelenavou barvou a ostře zapáchající po kysaném zelí, linoleu, zrajícím sýru, kolomazi a benzinu?

Občas jsme se do "univerzálního obchodního domu", který si zřídila okupační armáda v samém srdci města, zašli podívat. Nezávazně, peněz se nám nedostávalo, takže jsme nemohli kolaborovat v korunách ani v rublech. V sovětské měně však vždy počítala rozložitá žena trůnící za pultem hned u dveří. Kdepak, neměla ani pokladnu, ani kalkulačku, natož pak EET… Ceny zboží sepsala zákazníkovi tlustou inkoustovou tužkou na promaštěný papírek, podtrhla, sečetla − a pak provedla ve vší vážnosti kontrolu na dřevěném počitadle. Stálo vždy po její pravici, obrovské, s ohmatanými barevnými koulemi.

"Sčot! Počitadlo se rusky řekne sčot!" smějeme se jako tenkrát. Pohled na onen vrchol sovětské "těchniky" byl účinný lék − zabíral proti depresi, seminářům z historie dělnické třídy i heslům "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak". Aspoň dočasně.

Kde se vzalo, tu se vzalo. Ruské počitadlo nás vrací do dob, na které jsme už přece nechtěli vzpomínat. Jenže − dá se vůbec na přítomnost 30 tisíc ruských vojáků v tomhle starobylém městě zapomenout? Snad nikoliv.