Skutečně nejpotupnější byla žádost o výjezdní doložku.
Foto: Shutterstock

Ty punčocháče jsem nenáviděla. Byly hnědé, přízové a strašně vytahovací, takže jsem v nich plandala a průběžně si je musela vytahovat až do podpaží. Tak vysoko mi je obvykle našponovala také maminka, když mě časně ráno táhla do školky, anebo starší sestra, když mě tam vpodvečer vyzvedávala. Nebylo mi ještě ani pět, ale potupa se mnou už lomcovala.

reklama

Potupné byly také dvojstupy, jež jsme ve školce dodržovali ve frontě na svačinu, stejně jako při procházce do přírody. A vůbec nejpotupnější byl "leh spatný", který jsme museli zaujmout po obědě. Nohy u sebe, ruce podél těla, deku až pod bradu. Kdo vystrčil palec, byl potrestán. Klečet v koutě mi tolik nevadilo, mnohem horší bylo setrvat na lehátku o půlhodinu déle, zatímco ostatní děti už si vesele hrály.

Punčocháče, dvojstupy, lehátko. Stačí tři slova, zamrazí mě. Reálný socialismus poskytoval bezpočet takových situací. Zatímco však ohavné punčocháče byly jen ohavné, dvojstupy a leh spatný patřily už do jiné kategorie − společně s pionýrským slibem, školními besídkami k výročí Vítězného února, prvomájovými průvody, Socialistickým svazem mládeže, nácvikem na spartakiádu či na olympiádu v ruštině anebo pořadovými cvičeními, jimiž začínala každá hodina tělocviku.

Hanba mě fackovala zprava i zleva, když jsem řediteli základky vysvětlovala, že sice s rodiči chodím každou neděli do kostela, ale přesto si troufám hlásit na střední školu. A stud bušil do spánků, když jsem posléze před ředitelem gymnázia skoro zapřela všechny předky − sedláky, protože hrozilo, že mi jinak nedá doporučení na vysokou. Nekonečné bylo pak čekání na odvolání, když jsem samozřejmě na univerzitu nebyla přijata, ale skutečně nejpotupnější byla žádost o výjezdní doložku. Vyplňovala jsem ten hnusný formulář od svých osmnáctých narozenin každý rok a každý rok bylo jasné, že není v zájmu republiky, abych viděla Paříž, Vídeň, ba ani tu první a jedinou vesnici za šumavskou hranicí.

Punčocháče, lehátko, doložka.

"Týrání dětí!" zvolaly by dnešní matky a pevně věřím, že ředitelku školky, jež zavedla leh spatný, by donutily rezignovat.

"Zájem republiky. Co to je za blbinu?" zvedla by obočí moje dcera, jež zrovna přemýšlí, kam pojede na Erasmus, a pak by se asi pokusila moje vyprávění uložit do "šuplíku" báchorek z doby temna.

Jenže já se tentokrát nedám − a na stůl pokládám ten hnusný doložkový formulář. Ještě ho mám schovanej, abyste věděli. Tak se na něj přijďte podívat, vy všichni, kdo patříte ke třetině Čechů, kteří si dnes myslí, že za socialismu bylo líp! Můžete si jej třeba i cvičně vyplnit.