To pravé sdílení
Foto: Shutterstock

Mám úchylku. Neumím se kamarádit s lidmi, kteří nemají problémy a nepotkávají je karamboly. Setkání s nimi je jako prohlížet si fotky z Facebooku. Na těch taky všichni sdílejí záběry šťastné rodinky u moře, ale málokdo přidá komentář: "Obě děti měly hned po sobě ošklivý průjem a všichni jsme se trochu spálili, protože jsme doma zapomněli krém na opalování. V koupelně na stropě máme plíseň a ustavičně k nám proudí marihuanové výpary, protože na plácku pod oknem se schází místní pubescenti."

reklama

Osobně bych takový komentář uvítala, ale na sociálních sítích, kde většina lidí nemá "přátele" striktně rozškatulkované od těch nejdůvěrnějších až po známé z práce, s nimiž sdílí nejvýš vzduch v kanceláři, jsem ochotná se bez upřímných vyznání obejít.

To ale neplatí, jdu-li si sednout na skleničku s někým, koho znám od střední školy a prožívali jsme spolu první lásky, přijímačky na vysokou, vyhazov z ní, přihlášky na jinou, první práci, povýšení, svatbu, dítě, milenecký poměr a rozvod. Tak nějak očekávám, že budeme pokračovat ve stejném duchu. Jenže proti mně se najednou ocitne člověk, který žádné potíže nemá, žije v uspořádaných vztazích a za posledních pár měsíců se mu nestal žádný trapas ani nepříjemnost typu zabouchnuté klíče nebo nákup předraženého vozu, z něhož se vyklubal vrak. To jsou chvíle, kdy zbystřím.

Opakuje-li se tato nerealistická idylka, narůstá ve mně pochybnost. A začnu i obrazy ze svého života ukazovat v hezčím světle. Pod tímto zkorigovaným nasvícením zmizí zprávy o tom, čím se trápím, nebo i obyčejné historky o nevhodně zvoleném spodním prádle zrovna v den, kdy mě čekalo vyšetření u moc pěkného pana doktora.

Vznikne uhlazený svět, jehož hrdinka působí sice nadmíru vyrovnaně a kompetentně, ale také k uzoufání nudně. Brzy mi začne lézt na nervy. Vím, že taková nejsem a že takový není ani můj protějšek u stolu, jakkoliv se mě o tom teď snaží přesvědčit.

Nuda přitom není to nejhorší, co takové lakování narůžovo přináší. Tíživější je pocit nedůvěřivosti a odcizení, který se mezi nás vloudí. Jako kdyby se mezi námi ztenčovalo neviditelné vlákno. Přetrhne-li se, je to bolestivá ztráta, protože pavučinka vzájemnosti se tvoří léta a není možné ji rychle utkat znovu nebo s někým jiným. Proto vždy, když mi někdo začne líčit svůj život jako procházku po sluncem zalité pláži, v objetí milujícího protějšku a se dvěma talentovanými dětmi po boku, v duchu se modlím, aby na ně co nejdřív přiletělo aspoň malé hejno komárů.