Fleky pravdy
Foto: Shutterstock

Nedávno měl jsem zvláštní sen a ten bych vám nepřál… Nebyl jsem sice v soutěži Miss Moskva jediným porotcem jako Jiří Korn ve třicet let starém klipu, ale bylo tam taky dost krásných kožešin. I rudé barvy na rtech.

reklama

Ten sen se mi vrací. Odehrává se na horské pastvině. Stádo ovcí přede mnou a uprostřed v polokleku půvabná žena, jen v režné bílé halence do půli stehen, rukama objímá beránka. Dlaně jí od kopýtek jedou po měkoučkých kudrlinkách vzhůru − nohy, hruď, šíje… Dívá se přitom stále na mě, jako by mi chtěla něco důležitého sdělit. Když její prsty doputují až k uším jehněte, uchopí jeho levý boltec a obratnými tahy prstů z něho svine pohár. A nalije do něj z přitékající bystřiny krev.

"Napij se," pronese a nabízí mi bělostný beránčí kalich. Krouživými pohyby, jež rozvlní rozepnuté cípy blůzky a já tak zahlédnu i jiné malebné kopce než ty vpovzdálí, v poháru zároveň dekantuje tu lepkavou červenou VIP tekutinu. Vskutku kvalitní, o čemž svědčí její vysoká viskozita.

Krvavá degustace s tajemnou svůdnou someliérkou končí probuzením. Jak jinak. Cokoliv silného člověk zažívá, nemůže trvat věčně. Ani ve snu, jenž asi jediný nám takovou iluzi umí zprostředkovat. Silné emoce jsou předem odsouzeny k jepičímu (občas i jehněčímu) životu, neboť jen v té krátké akceleraci připomínající výbuch mohou existovat. Každá další vteřina je rozmělňuje, jako když vodou ředíme víno. Ale i to bývá při dlouhých večerech tekoucích až kamsi za obzor třeba.

Život nemůže být nesmrtelný, nebyl by už tou nádhernou oázou uprostřed chladného vesmíru, jež se pyšně zrcadlí na stříbřitých lopatkách vzdálených satelitů. Každé ráno se před nimi naše velká modrá kulatá Máma češe i čistí zuby, obléká i líčí. Pak jen třeba šibalsky zamrká malou velkou tsunami kdesi v Indonésii a jde se otáčet. Někdy i zavrtí zadkem a pak se diví, že ji po něm Někdo shůry plácne. Život zkrátka není navržený jako neměnná konstanta, chyběl by protihráč. Chyběla by smrt jako jediné možné ukončení zápasu. Ať už se štítem, či na štítě. Chyběla by krev.

Promnu si oči a pomalu se hrabu z postele. Včerejší mejdan stál za to, možná ještě o trochu víc než "za to", což poznám podle nedopitých sklenek s červenou tekutinou ulpívající na zamlžených stěnách. Podívám se do nich. Je tam. Pravda, často spojovaná s vínem. I s krví, nejen Kristovou. Není čirá. Je krapet mazlavá, upatlaná, osahaná, rozbryndaná i poskvrněná. Hlavně je všude, takže úklid bude náročný. I když… Pravda se vlastně uklidit nedá. Naštěstí.