Když «vycházely» prolézačky
Foto: Shutterstock

Mám ráda cesty vlakem, napsala jsem a hned vzápětí tu větu chtěla smazat. Každodenní dojíždění je peklo, což bez váhání potvrdí každá maloměšťačka, která ráno ještě bez make-upu dobíhá sedmičkový rychlík do Prahy. Na nádraží se při troše štěstí vyhne nežádoucím setkáním a pak marně hledá místo k sezení. O čtyřicet minut později z vlaku vystupuje úplně jiný člověk a s nacvičenou lehkostí se integruje do víru velkoměsta.

reklama

Oproti tomu občasné cestování po kolejích může vnést do života zajímavé okamžiky. Jako třeba posledně, když jsem se kvůli vlastní nedochvilnosti vypravila do hlavního města osobním vlakem, který už tak zážitkovou jízdu prodlužuje o dalších patnáct minut. Ale ještě že tak! Nebýt tam, nevyslechla bych omylem rozhovor přibližně desetiletého syna s otcem, obou beznadějně utopených v displeji chytrých telefonů.

"Tati, a Davídek už byl naživu, když vyšel iPhone 4?" Otec, aniž by zvedl oči jeho směrem, jen prohodí: "Já nevím, asi ne." Následuje krátká, avšak dynamická rozmluva o tom, že čtvrtý model nejdiskutovanějšího telefonu planety vyšel v roce 2010, takže Davídek už na světě byl, nicméně si to nemůže pamatovat, pamatuje si až "šestku".

Nejdřív jsem se málem začala smát nahlas, což je mimochodem ve vlaku plném hezky česky otrávených cestujících moje oblíbená činnost, jenže ono je to spíš k pláči. Tedy aspoň já doufám, že si z dětství pamatuji lepší věci než modely telefonů. A jo, tehdy vlastně ještě žádné mobily nebyly.

Ale byly třeba prolézačky. Takové ty barevné, ve tvaru glóbu nebo střechy, po kterých lezly skutečné děti. Nebo vodovodní trubky přes městské strouhy, jejichž přecházení bylo, vsadím se, mnohem větší adrenalin než kdejaká dnešní počítačová hra. Když už jsme viseli na obrazovkách, bylo to u pohádek v sobotu a v neděli ráno. Pokud žádnou dobrou nedávali, stačilo sáhnout do domácí sbírky pirátsky nahraných VHS s Vinnetouem. Film jen sem tam proťal původní záznam sňatku rodičů, nedejbože našich prvních slov a krůčků. Obojí s aspirací na Oscara.

Nejdrsněji jsme si na ulici připadali s prvním walkmanem nebo když jsme skákali gumu. Za řeč to samozřejmě stálo až od kolen výš, kotníky byly pro amatéry. Domů se chodilo se setměním a s velkým donucením. Sice nás u toho neminuly hořčicově žluté punčocháče, účes takzvaně na hrnec a prestižky (které se dnes zase nosí), ale byla to fakt zábava. V tu chvíli už se vážně směji nahlas.

Mám ráda cesty vlakem. Když už se tam výjimečně nic neděje, vždy je na co vzpomínat. A na co vzpomínáte vy?