Max Švabinský: Chudý kraj
Foto: Viktor Šorma

A ten batůžek patří do šatny!"

reklama

"Dobrý den."

"Baťoh!"

"Aha, pardon. Neslyšela jsem vás. Ráda jej odložím. Je těžkej."

"Do šatny!"

Zvednuté obočí nepřipouštějící diskusi. Takhle zupácky nás vítala soudružka učitelka ve školce. Už se nebojím, ale stejně poslušně cupitám, odkládám na věšák i do skříňky, bojuju se zámkem i s netrpělivými pohledy. Zvítězím, a tak se cestou zpět ještě usmívám. I na tu dámu v uniformě a s vysílačkou v uchu, která opět číhá na chodbě.

"Vaši vstupenku."

"Ano, jistě. Ale nemohla byste mi, prosím, nejdřív říct, kde máte toalety?"

"Vstupenku!"

"Ale já se asi poto…"

"Vstupenku. Musím si vás odpípnout!"

"Tady vstupenka. A záchody jsou za vámi, že?"

Zkrátím to. Nepoto jsem se, ale po takovém entrée se už v přízemí Veletržního paláce cítím jaksi vyčerpaná a to mě ještě čeká výstup do čtvrtého patra a nová expozice věnovaná 19. století.

"Mánes, Picasso, Signac, Munch, Filla, Rodin, Sucharda a Myslbek, Hynais, Slavíček, Kupka," opakuju si na uklidněnou, šlapu schody a zakazuju si špatnou náladu. Jenže nekažte si ji, když na prahu výstavy stojí další dozorkyně s vysílačkou a místo pozdravu zvedá prst k ústům.

"Monet! Manet!" chce se mi zařvat a přidat Marseillaisu. Anebo "Přes spáleniště, přes krvavé řeky"! To dáma v letech, a tedy s marxistickou výchovou evidentně bude znát líp!

Jo, už jsem naštvaná, marně mě děti chlácholí a jejich otec mizí někam k snivému Preislerovi. Ví, proč tak činí. Ať vlezeme do jakékoliv české instituce, dříve nebo později si mě vyhlédne tamní vrátný, bodyguard nebo kustodka a dá se do šikanování. A tady je celý les horlivých strážců pořádku. Čím já je tak dráždím? Nosem? Dikcí? Anebo je na první pohled zřejmé, že jdu zrovna šlohnout Vraždu v domě od Jakuba Schikanedera? Sunu se od obrazu k obrazu, myslím na uvolněnou atmosféru v Musée d'Orsay, kde mají Manetů a Monetů stokrát víc, a nikomu nespílají. Dýchám zhluboka. Nechci se dneska hádat. Fakt.

"Chudý kraj! Ta něžná dívka je Švabinského první žena. Éterická bytost, viď? A ten obraz je nááááádhernej!" nevydrží kázeňský režim nakonec dcera a rozběhne se přes celý sál. A aby toho nebylo málo − zrovna když se stavím na její obranu − zazvoní mi telefon…

Závěr expozice, kterou všichni kritikové nadšeně chválí, si moc nepamatuju. Zato ještě teď slyším rusko-českou hatmatilku, s níž mě vykazovali za dveře.

Děti, kam půjdeme příště na výstavu?