Michelangelu Buonarottimu bylo pouhých 24 let, když dokončil sochu nazvanou Pieta. Přemýšleli jste, jak je možné, že se v takto mladém věku prosadil?
Foto: Shutterstock

Emu Destinnovou zná většina z nás především z dvoutisícové bankovky. Avšak příběh o tom, jak se stala českým symbolem, je velmi zajímavý. Pražská rodačka se ve dvaceti letech coby nesmírně talentovaná operní pěvkyně ucházela o místo v Národním divadle a… Neuspěla. Prý se obávali toho, že byla jiná a vyčuhovala. Snad kolem sebe šířila i pocit možného společenského průšvihu. Její svět se však po první prohře nezbořil a Ema vzápětí excelovala na jevištích nejvýznamnějších operních domů, jako byly Berlín, Londýn nebo New York. S takto ověnčeným životopisem se po dalších letech stala dostatečně dobrou i pro Prahu.

reklama

Pokud se vám život Emy Destinnové zdá být příliš vzdálený, je to přece jen už sto let stará historie, nabídnu vám příběh z devadesátých let minulého století. Můj tehdy ani ne třicetiletý kolega stoupal po schodech posluchárny a hledal své místo na ranním hlášení kliniky. Na zádech měl batůžek a v něm svou bibli – Oxford Textbook of Medicine. Toho člověka byste si s nikým nemohli splést, na tváři mu hrál plachý úsměv a v hlavě s rozcuchanými černými vlasy měl především medicínu a matematiku.

„Ten hlupák vypadá, že si něco myslí,“ prohlásil do ticha posluchárny tehdejší šéf kliniky. Jen v té větě ve skutečnosti nezaznělo slovo hlupák, ale cosi vulgárního.

Ten „hlupák“ záhy odešel do Spojených států, kde pracoval na Mayo klinice či na Harvardu. Když se po letech chtěl do Čech vrátit, vydržel tu jen dva roky. Tentokrát se mu sice dostalo mnohem zdvořilejšího zacházení, ale jeho výlučnost a nekonvenční názory znamenaly, že se znovu musel vydat za moře, kde zůstal už napořád.

Oba vybrané životní příběhy (a nejen ony) mi symbolizují, že se skutečnými a někdy i extravagantními supertalenty příliš pracovat neumíme. Ve většině případů je nejsme ochotni chápat, vycházet jim vstříc a riskovat, že stinné stránky jejich povahy občas převáží nad benefity jejich geniality. A to jsem ještě nezmínil závist, kterou pohled na výlučné osobnosti vyvolává.

Málokdo by se dobrovolně pochlubil tím, že ze své instituce vyhnal extrémně nadaného pracovníka do zahraničí. Proto by mohlo být zajímavé položit občas manažerům otázku, kolik mimořádných lidí, o něž by byl zájem v zahraničí, přesvědčili, že je pro ně lepší zůstat doma, protože jim zde vytvoří lepší podmínky.

Pokud by byli schopni vyslovit aspoň jedno konkrétní jméno, zasloužili by si kredit.