Stál jsem u nájezdu na dálnici, v levé ruce svíral deštník a pravou jsem měl vystrčenou před sebe s palcem směřujícím k nebi. Už dvě hodiny lilo jako z konve a moje šance, že mě někdo vezme do interiéru svého suchého a teplého auta, klesala k nule. Žádný scénář B jsem v tu chvíli neměl. Byl jsem promočený, v botách mi šplouchalo, a když na mě zrovna nepršelo seshora, tak jsem zespodu dostával pravidelný příděl vody od okolo jedoucích aut.
A za téhle situace mi zastavilo nevzhledné, obstarožní auto a žena ve středním věku sedící za volantem mi pokynula, abych si přisedl.
"Jsem ale úplně promočený," upozornil jsem ji.
Bezstarostně mávla rukou a dalším gestem naznačila, že už mám konečně nasednout. V autě zatopila a já pomalu rozehříval své kosti a svaly dvacetiletého kluka. Byla moc milá. Pracovala jako dělnice a na pomezí Belgie, Francie a Německa nebylo až tak neobvyklé, že vládla třemi jazyky. Zavezla mě, kam jsem potřeboval, a ukázala další cestu.
Ještě dnes, po více než čtvrtstoletí, na ni vzpomínám. Býval jsem mnohem optimističtější, než jsem dnes, a přesto i tehdy jsem měl pocit, že ta paní se mi snad jen zdá. Takový ten strážný anděl, který mě i později v životě opakovaně vytáhl z bryndy a zase zmizel, aniž bych ho kdy opět spatřil. A ten samý večer jsem potkal kočovného herce, jenž mě nakrmil a nechal vyspat na molitanových matracích přívěsu svého auta. Nic nechtěl, jen pomohl nějakému klukovi na cestách a druhý den už o tom zřejmě ani nevěděl.
Člověk na konci roku přemýšlí a bilancuje. Ačkoliv si většina lidí v naší zemi žije dobře, a pokud by se chtěli mít ještě lépe, pak je všude kolem spousta práce, přesto nás provází skepse a "blbá nálada". Kdosi dokonce sentimentálně plká o předlistopadové éře. Na mé každotýdenní sloupky mi čas od času chodí skeptické a smutné komentáře. Nic agresivního, jen hořkost nad tím, jací jsme líní, závidíme si a nedržíme slovo. A snad to nejhorší ze všeho, že si vzájemně nepomáháme.
Vzpomínka na stopování je k tomuto tématu vhodný příměr. Nekonečné stání u dálničního nájezdu v prudkém lijáku nebo bloudění nočním městem bez toho, aby člověk věděl, kde bude spát, by se mohlo dávat na předpis. Bylo by pak vidět, že se stále najdou lidé, kteří pomohou, i když jim po vás zůstane nepořádek a na sedadle auta mokrý obtisk vašeho pozadí.
Většina lidí je totiž stále ochotna pomáhat.
