Hello! How are you?"

Zářivý úsměv, pohled z očí do očí. Je to nakažlivé. Automaticky se usmívám, i když je osm ráno a vůbec nemám chuť se usmívat a ačkoliv vím, že to "How are you" je jen společenská fráze nebo spíš obrat, kterým se začíná každé setkání a o jehož skutečném obsahu vlastně nikdo nepřemýšlí. Asi jako náš "Brej den", hozený na půl huby, přes rameno, když už se otravné sousedce (pošťákovi, kolegovi, šéfovi) nemůžete vyhnout. Prostě nic upřímného. Otázka neotázka, na niž se neočekává odpověď, respektive se očekává ta jediná, stejně bezobsažná.

"Hello, I'm fine," říkám tedy. Ale ne přes rameno, neboť vím, že v Texasu, ve městě Houston, by se to fakt nehodilo, ale z očí do očí a usmívám se taky zářivě na slečnu, která mi v tamní sámošce počítá nákup: "And you? How are you?"

Na pikosetinu sekundy zaváhá, mrkne na mě přes krabici s cereáliemi, ale pak ji jiskřička poznání vrací do tempa, pokračuje rychle v práci, jen úsměv se ještě víc rozšíří:

"I'm good, thank you! Where are you from?"

"Czech Republic," pípnu očarována.

"Ach, Czechoslovakia! My grandmother was born in Czechoslovakia!" zvolá a namarkuje mi pytlík s rajčaty. "Welcome to Houston!"

Ne, nebojte, nepřeskočily jsme pás a nepadly si do náruče ani si nevyměnily adresy. Slečna dál markovala, usmívala se a já se usmívala na ni, neboť jsem už dávno věděla, že kdysi byl Texas zemí zaslíbenou pro tisíce českých, moravských i slovenských uprchlíků, a tak "babička z Československa" je dnes ve městě Houston běžný přírodní úkaz. Asi jako věčně zelené duby, pekanové ořechy a hbité veverky. A ať jsem se pak toulala galerií moderního umění, v zahradách Rice University nebo v Brazos Bend State Park, jakmile došlo na konverzaci přesahující povinné "How are you", došlo i na české babičky. Jednu takovou měl i kovboj na starém ranči, kustodka v muzeu, soused přes ulici a pekařka na rohu, dokonce i instalatér, který nám přijel protáhnout nefunkční záchod. Ten pán se − pravda − neusmíval až tak zářivě, když vystavoval účet na 400 dolarů, ale "babičku někde od Vídně" nakonec taky přidal.

"Hello, how are you?"

Automaticky se rozhlédnu. Do odbavení zbývá půlhodinka, v letištním baru je jen pár lidí.

"I'm fine. And you? How are you?" usměje se žena na vedlejší stoličce a barman spiklenecky zamrká: "I'm good. Where are you from? Ach, from France!? My grandmother was born in France!"

Zářivě se usmívá. Je to tak nakažlivé, tak příjemné…

Už teď se mi stýská po Texasu a po babičkách.