S tál jsem v parku nedaleko největšího konglomerátu nemocnic na světě a užíval si pocit, že slunce tu zapadá o sedm hodin později a teplota je tu o třicet stupňů vyšší než tam, odkud jsem přiletěl. A vůbec mě neděsilo, že právě tady mám nyní strávit několik měsíců. Právě začínalo největší mladické dobrodružství mého života.
"Hi," pozdravil mě v ambulanci neformálně šéf kardiochirurgie, po němž se v oboru dodnes některé věci jmenují a jehož jméno pro mě mělo stejný zvuk, jako kdybyste fyzikovi řekli Einstein nebo zpěvákovi Pavarotti.
Něco jsem tiše zabručel, protože odpovědět stejným "ahoj" mi na začátku pobytu v Houstonu připadalo nepatřičné − copak jsem s ním pásl krávy nebo co?
"Zítra ho budeme operovat," rozhodl jednou suchou větou o osudu pacienta, jenž měl už několik operací za sebou a přijel do jeho ambulance z obrovské dálky.
"Operovat?" podivil jsem se a přemýšlel o přijatelnosti rizika toho výkonu.
"Ano, proč ne?" ohlédl se, když slyšel mou tichou poznámku.
"Je to velmi rizikové."
"A kdo jiný by ho tedy měl operovat než já?"
Řekl to tak přirozeně, že mi to vyrazilo dech. Zmohl jsem se pouze na otázku: "A už zítra?"
"Můj bože, a kdy jindy? Přijďte se podívat."
Byl to kulturní šok nejvyššího stupně. Extrémně riziková operace a už zítra. Bez tisíce přípravných vyšetření, bez deseti schůzí končících protichůdnými názory a bez poslouchání některých nekompetentních mluvků.
Druhý den jsem v nemocnici dostal další lekci. Sály byly postaveny do kruhu a hlavní hrdinové té zvláštní hry přecházeli z jednoho do druhého a prováděli pouze klíčové části operací. Pomyslné dveře lidského těla otevírali a zavírali jejich asistenti. Vše bylo maximálně efektivní.
Sledoval jsem několik hvězd chirurgického nebe a stále srovnával jejich schopnosti, zvyklosti a možnosti s těmi našimi.
Jediné, v čem jsme nepropadali, byla šikovnost jednotlivců. Vše ostatní závisející na organizaci nebo financích tam bylo jiné než doma.
A pak to, na co od té doby vzpomínám nejčastěji. "Žij a nech žít" − heslo, díky němuž se vedle sebe mohly procházet odborné persony, aniž by se navzájem ničily, podrážely si nohy nebo se pomlouvaly. Sledovaly se jen výsledky.
A ptáte se na osud toho rizikového pacienta? Zkuste si tipnout.
