Lidský mozek - Ilustrační foto.
Foto: Bloomberg

Ta zpráva nezní moc dobře − v dalších třiceti letech se zřejmě ztrojnásobí počet dementních lidí.

Pro jistotu ale raději ještě vysvětlím, co demence vlastně je. Obvykle jí rozumíme takovou ztrátu mozkových funkcí, která brání samostatnému životu, protože nemocný trpí problémy s pamětí, rozpoznáváním věcí i lidí a také s vyjadřováním. V naší zemi se počet takto nemocných odhaduje na 150 tisíc osob.

reklama

K demenci většinou vede dlouhá cesta trvající celá desetiletí. Tím pádem se nám také otevírá dlouhé období, kdy bychom její vznik či vývoj mohli zpomalit nebo zastavit. Co tedy padesátiletému člověku může pomoci, aby se ve stáří nestal dementním?

Skupina evropských expertů sledovala nemocné po dobu dvaceti pěti let a konstatovala, že lidé s nízkým rizikem budoucího kardiovaskulárního onemocnění měli i nižší pravděpodobnost, že u nich propukne demence. Jinými slovy že lidé dodržující již dobře známá opatření životosprávy by mohli být do jisté míry chráněni nejen před vznikem srdečního infarktu, ale zřejmě i před vznikem demence.

Výborné je, že daná opatření může docela snadno ovlivnit každý z nás, a pokud se mu to nepodaří v plné míře, pak i jakýkoliv, třeba jen malý krůček vpřed je spojen s poklesem rizika budoucí ztráty mozkových funkcí.

Proto je dobré být štíhlý, nekouřit, jíst dostatek vlákniny, ovoce i zeleniny, aspoň dvě a půl hodiny týdně sportovat a také udržovat nízkou hladinu cukru i cholesterolu v krvi a mít nízký krevní tlak.

To vše máme ve svých rukou. Odměnou nám může být několikanásobné snížení rizika (to podle toho, jak rizikové lidi mezi sebou vzájemně porovnáváme) a také větší mozek.

Ten totiž věkem nejen funguje hůř, ale jak stárne, zmenšuje se.

Starat se o dementní pacienty je jedna z nejméně záviděníhodných prací, kterou znám. Uspokojení a satisfakcí je tam málo, a to především ve srovnání s "vítěznou" medicínou, jakou představuje traumatologie nebo intervenční kardiologie. Je to prostě smutná záležitost. A na to být smutní mají právo vlastně úplně všichni − pacienti, jejich příbuzní i personál.

Pokud jste někdy navštívili léčebnu dlouhodobě nemocných, tak víte, o čem píšu. A snad by ani nebylo příliš drastické, kdyby se taková návštěva stala povinnou součástí školní výuky. Jsem si jist, že aspoň někteří by pochopili, že je lepší dodržovat jistá pravidla než končit žití s tak výraznou ztrátou důstojnosti, jakou demence přináší.