Premiér Andrej Babiš
Foto: ČTK

Tak to vidíš, zase lžou."

"Jak to myslíš?"

reklama

"Ale, jen se na něj podívej. Před pár tejdnama poslal letadlo plný roušek a respirátorů do Číny a vykládal, jak má všechno pod kontrolou, a teď zase tvrdí, že ochran­nejch pomůcek není dost ani pro český doktory a sestřičky. A ani se nezačervená."

"No, je to trochu zmatek."

"Tak proč to nepřizná?"

"Bojí se paniky."

"Hm, takže nás nabádá, že nemáme skupovat mouku, a pak nakáže ředitelům sociálních ústavů, aby si udělali zásoby. Nebuď labuť. Se na něj koukni, celej Zápotockej."

"Prosím tě, co s tím má společnýho Antonín Zápotockej?"

"Taky jeden den tvrdil, že měna nebude, a nazítří ji prostě udělal. A já si za věno, na který tatínek šetřil celou válku, mohla koupit jen tu nejlevnější pračku."

"Ale, to byla přece trochu jiná doba."

Dívá se na mě z dálky svých skoro devadesáti let a zkušeností, které bych si nechtěla ani pamatovat. A zatímco se na sociálních sítích grafomani předhánějí v anekdotách o nedostatku těstovin a brousí si ostrovtip na čecháčkovské téma, sází přede mě na stůl jednu kartu za druhou. Když svršek, tak třeba vzpomínka na mobilizaci, která mobilizací nebyla, když spodek, tak pomoc bratrských armád, jež pomocí taky teda fakt nebyla. Král je všeobecné znárodňování, sedma radostně násilná kolektivizace…

"A pak ještě rok 1986 a ta hygienička! Jak vona se jen jmenovala? Zusková! Zářivě se usmívala, když tvrdila na kamery, že černobylskej mrak sice letěl naším směrem, ale těsně před slovenskejma hranicema to otočil na sever. Nebo na jih? Každopádně žádnej radioaktivní spad! Vezměte děti na hřiště."

"Jasně, to si už pamatuju, ale přece jen…"

"Furt chceš tvrdit, že tyhle způsoby patřej do jiný doby? A co to bylo za dobu, jak ten pražskej primátor jezdil na lodičce okolo Karlovýho mostu a ukazoval, že Vltava vlastně nestoupá? A ráno byla pod vodou celá Kampa?" Eso. Nemám, čím bych povodně z roku 2002 přebila.

V televizi právě premiér oznamuje, že se zavírají školy a divadla. Měla bych to vypnout, vždyť ji to tak rozčiluje.

"Ále nech to běžet," zastaví mě a usměje se. "Docela se těším, jak nás na závěr zase ujistí, že se vlastně nic neděje. Dyť na ten virus umíráme jen my, starý."