Je třpytivé ráno. Kos se vyšplhal na vrcholek hrušky a roztrubuje to do všech stran. Nad údolím se převaluje mlha, ale žhavé paprsky už bubnují do pampelišek, zapichují se do rozorané hlíny.
"Tady dáme brambory. V týhle nejistý době budou nejlepší."
"Není na brambory pozdě?"
"Pozdě? Vzpomínám, že jsme je s tatínkem sázeli a přijeli Rusáci. To bylo přece touhle dobou."
"Ježíš, mami, to se ti už drobet plete. Dyť Rusáci přijeli v srpnu!"
"Tobě se to plete! Copak si myslíš, že si už nepamatuju, kdy přijeli Rusáci? Poprvý! S holkama jsme natrhaly bezy a házely je na auta, na tanky a hlavně na vozy. Byly to strašně rozbitý vozy, strašně unavený koně − a lidi taky. Ale byl konec války! Ježkovy voči, kolik mi to jen bylo…"
Třináct. Necelých třináct. Počítám v duchu s ní a snažím se nevidět slzy, které se už už derou zpod víček. Cink. Jedna zazvonila o okraj hrnku, cink, druhá se topí v kafi. Třetí − ta je za Ivana.
"Snad celej tejden jsem s bráchou od rána do večera lítala po vsi, a když jsme se konečně zastavili, na náš dvůr dovezli vojáci jednu z těch otlučenejch bryček. No, spíš polámanej vozejk to byl, s hubeným koníkem. Tatínek mu ještě upravuje ohlávku, ale Ivan už nemá stání. Zdrávstvujtě! Zdrávstvujtě! Zapráská bičem, ještě se otočí, zamává. Bože, s takovou herkou nemohl dojet ani do Hradce, natož tam kamsi na východ! Kde je mu, chudákovi, asi konec?"
Kolikrát jsem to už slyšela? O ruském vojákovi, asi uprchlém zajatci, který se v lednu 1945 objevil na zápraží, se u nás doma čas od času vypraví, a to navzdory tomu, co všechno zlé nám nakonec muži s rudou hvězdou na čepicích přinesli. Příběh o "našem" Ivanovi ovšem nikdy nebyla zkazka z repertoáru zasloužilých protifašistických bojovníků, ale spíš smutné vyprávění o vysíleném muži, kterého uložili do slámy, ošetřili, vykrmili a postupně, nenápadně přibrali ke stolu, na pole, do rodiny. Zrovna jim v květnu pomáhal sázet brambory…
Cink. Čtvrtá slza mě vrací do koronavirové doby.
"Jo, mami, máš pravdu. Letos sem dáme brambory. Je ten správnej čas."
