Lékař David Halata
Foto: Tomáš Škoda

Předloni bylo krásné teplé září. Do Hošťálkové jsme s fotografem jeli z Prahy tři hodiny. Vesnice vklíněná mezi Hostýnské vrchy nedaleko Vsetína se kroutila jako had. Když jsme dorazili do ordinace Davida Halaty, lékař nám uvařil kávu a potom vyprávěl o práci venkovského doktora. Dodnes si vybavuji jednu jeho historku. Jezdil za chřadnoucím stařečkem kamsi na samotu v kopcích. Pacientův stav se ale nelepšil, a tak se Halata při jedné návštěvě zaposlouchal do starcových nářků kvůli ovci, která přestala žrát. Posléze ho napadlo zavolat místní veterinářce a požádat ji, aby se na samotě také stavila. Když se ovce po jejím zákroku začala uzdravovat, pookřál i stařeček.

reklama

Po rozhovoru nás David Halata naložil do svého auta a vyvezl na jeden z kopců nad vesnicí, odkud byl skvělý výhled na dosud zelenou zvlněnou krajinu. Návštěva v Hošťálkové pro mě byla jedním z nejsilnějších zážitků!

Hned po vypuknutí epidemie jsem si na vysokého hubeného lékaře z Moravy vzpomněla. Napadlo mě, jak se jemu a dalším vesnickým lékařům daří v době, kdy je bombardují pacienti s dotazy, jestli to kašlání nebo škrábání v krku, které je zrovna trápí, není náhodou obávaný covid. Nebo jak určují diagnózu, když řadu svých pacientů nevidí naživo, ale jenom přes kameru počítače.

Mladá lékařka, jež mě přivítala v Třebenicích na Litoměřicku, snášela většinu těchto komplikací s překvapivým nadhledem.

Snažila se hlavně nepodlehnout přehnaným obavám z nové nemoci, která jen tak nezmizí a navíc nejspíš způsobí, že se současný režim ordinací praktiků stane v příštích měsících a možná i letech normou. Všem lékařům, kteří to vydrží a své praxe nezavřou, patří velký dík. Zvlášť těm na vsích. Nebývá tam totiž nikdo, kdo by je nahradil.