Byť už nemám prarodiče, dostal jsem od některého z nich vnuknutí. Pakliže se na onom světě tahle moje soukromá svatá čtveřice domluvila, mohlo klidně přijít od všech najednou. Aby bylo vnuknutí důraznější a abych si ho jako jejich milovaný vnuk víc uvědomil a vážil.
Mimochodem, nenadálé pohnutky mívají i nalezenci, neboť bývají osvojeni a jejich adoptivní maminky a tatínkové, potažmo babičky a dědečkové, je obvykle mají rádi. A chtějí jim i něco předat. Vnuknutí sice v těchto případech není pokrevní, přesto může být plnokrevné, často silnější než po přímé genetické linii.
Pro úplnost možných variant dumám i nad tím, jak to asi mají s vnuknutím děti, které do školy i na hřiště vodí stát. Anebo ty, které nevodí nikdo nikam a jen tak se samy po tom širém světě potulují. Ani jim přece nelze upřít právo na tu zcela zásadní, neodkladnou, někdy vyloženě spásnou depeši, která k nim v pravý okamžik doputuje rychlostí myšlenky. A přiměje je vyslyšet poselství.
Jelikož se vnuknutí týká prakticky nás všech, ty nejprozíravější hybatelské osobnosti už nenazývejme syny a dcerami národa, ale spíš vnuky a vnučkami… Klidně celé planety či rovnou univerza.
Je totiž pravděpodobné, že jejich náhlé osvícení se nezjevilo z ničeho a pro nic za nic. A rozhodně ne z nějakého mateřského pudu čili mámení. Básníky opěvovanou otčinu bych se nebál přejmenovat na dědinu, která je jazykově odvozena od "majetku, jímž vládne děd".
Pojmenování "česká dědina" by určitě naší zemi slušelo a jistě by i více vystihovalo situaci, v níž se momentálně nacházíme.
Takže abych vám dopověděl, o jaké vnuknutí šlo v mém případě, vězte, že se nejednalo o nic světoborného ani světostrojného. Žádný objev z toho nebude a lidstvo nebude mít dalšího smělého vnuka… Dostal jsem vnuknutí koupit si sekačku. Opravdu to bylo vnuknutí, protože nemám žádný dům se zahradou, takže jsem k tomu nemohl dojít na základě vlastní zkušenosti a potřeby. Vím jen, že mi babičky a dědečkové chtěli naznačit, abych konečně začal sekat dobrotu.
