Měly by tu vonět louky a polnosti, statek se však ohlašuje vůní karamelu a přepuštěného másla. Váhavě vkročíme do dvora, protože tušíme, že Madhusúdan dás nás ještě nečeká. Přiměli jsme ho na poslední chvíli změnit plány a místo prodeje duchovní literatury a rozmlouvání s lidmi, jemuž by se věnoval v ulicích Prahy, stráví páteční odpoledne v Krišnově dvoře. Zatím však nebere telefon. A pokud nás nečeká mnich Madhu, ostatní obyvatelé usedlosti, jejichž den začíná už v půl čtvrté ráno, na nás kvůli práci nemusí mít čas.

Chvíli není nikdo vidět, jen holčička, která pospává ve stínu obrovitého kombajnu. Kolem její matrace nejdřív proběhne kotě, pak důstojným krokem projde páv. Polední odpočinek nikdy nepůsobil tak idylicky: typický český grunt, který se kdysi jmenoval Statek Lhotka, se v Krišnově dvoře nezapře, ale "obrazy z východního ráje" také ne. Ačkoliv zde žijí dva koně a 12 krav, hlavně jerseyek a holštýnek, vzduch je prosycený vůní domácích sušenek.

"Hare Krišna. Zkusím Madhua najít. Možná je u kraviček, jedna z nich je nemocná," nabízí nám mladá žena ve zlato-žlutém sárí, když vyjde ze zářivě oranžové pekárny s obrazem posvátného zvířete. Sladkosti tu připravují z vlastní mouky: ovesné, cizrnové, špaldové. Sladí je melasou, dochucují karobem, fíky i ananasem. Žena nás usadí na dřevěnou lavici uprostřed statku, kam nám také přijde oznámit, že Madhu bude mít tři čtvrtě hodiny zpoždění.

"Můžeme vás zatím pozvat na oběd?" usměje se bruneta, kolem níž se popelí další děvčátko. Pozdravíme ho, dívka jménem Bhakti zaboří obličej do máminy sukně. Neradi bychom obtěžovali, říkáme. Neobtěžujeme. Můžeme s něčím pomoct? ptáme se. Jako hosté rozhodně ne.

Během pár minut se z obytné části statku vynoří muž s bílým znamením − tilakem − na čele. Zatroubí na bílou lasturu: je půl druhé, bude se jíst. Snažíme se najít způsob, jak se do příprav oběda zapojit, ale jsme znova odmítnuti. Víme, že jídlo má ve staroindické − védské − kultuře, z níž hnutí Hare Krišna vychází, významnou roli. Společné stravování navíc představuje jeden z pevných bodů dne plného práce, který však nezná večeři; poslední jídlo dne si prý dává jen ten, kdo potřebuje.

Sněz aspoň ty brambory

Na stinné straně dvora se shromažďují muži, opodál ženy a všichni se usazují na karimatky. Sedneme si na nejbližší z nich, ale napadne nás, jestli bychom se s fotografem neměli rozdělit. On k mužům, já k ženám. 

U nás svůj skrytý talent, jímž může být užitečný ostatním, najde každý, říkají obyvatelé farmy Krišnův dvůr.
Foto: Libor Fojtík 

"Ne, to je v pořádku," ubezpečí nás Anna, mladá žena v růžovo-fialovém sárí, zatímco po očku kontrolujeme, zdali se u oběda dodržuje pravidlo "čisté" pravé ruky. Někteří muži však drží lžíci levačkou. Obětovalo se už jídlo Krišnovi, anebo se to dělá jen ráno? Nejspíš jen ráno. Zatím se tichého shromáždění, které si brzy půjde po své práci, nechceme příliš vyptávat.

Ženy nám postupně nabídnou polévku, zeleninové sabdží s bramborami a cuketou, dlouhozrnnou rýži, pakoru, ostré jablečné čatní a na závěr jahodovou raitu. Dá se předpokládat, že většina surovin k přípravě oběda − snad s výjimkou rýže − pochází odsud: farma obhospodařuje 23 hektarů orné půdy a 15 hektarů luk a pastvin. Pěstuje se tu špalda, žito, pohanka, lupina a hrách, v menší míře také zelenina. Obyvatelé se starají o ovocný sad s třešněmi, hrušněmi, švestkami a jabloněmi. Zdejší kamenný mlýn týdně vyprodukuje tři tuny mouky − a její kvalita je podle odběratelů, mezi něž patří pekárny v Praze, špičková.

V mírné, kopcovité krajině Podblanicka, kde právě kvetou chrpy, působí zachovalá usedlost, již členové hnutí Hare Krišna obývají od roku 1990, skoro jako kulturní památka. Jejími posledními majiteli byla rodina Lehkých, jež se však v 50. letech 20. století stala s dalšími 17 hospodáři obětí veřejného procesu. Manželé Lehcí byli v důsledku vykonstruovaného obvinění odsouzeni k vysokým trestům a dohromady strávili ve vězení 22 let. Statek jim zabral stát.

Po jeho navrácení na počátku 90. let se původním majitelům zalíbila představa, že zdevastovaný grunt, jenž mnoho let fungoval jako JZD, přejde do rukou někoho, kdo bude s půdou i zvířaty zacházet s respektem. Proto zde od roku 1990 sídlí jedno z hlavních středisek Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny v České republice (ISKCON). "Karma" objektu tak obepisuje zajímavý oblouk: od primitivního materialismu 50. let k védami inspirovanému heslu "jednoduché žití, hluboké myšlení".

Malá Bhakti, zástupkyně nejmladší generace členů Hare Krišna, se nad pátečním obědem trochu ošívá. Je vidět, že duchovní rozměr stravování zabírá na všechny děti zhruba stejně: ráda by našla zkratku k jahodovému krému. "Jez, Bhakti. Teta ti z toho vyndala cuketu. Sněz aspoň brambory, jinak nebude zmrzlina."

Kdo dobře jí, praktikuje

"Pohov − a Hare Krišna," vchází na scénu urostlý muž v brýlích, zatímco se rozhlížíme po statku, kolem nějž se čas od času prožene lokálka spojující Benešov s Vlašimí. Sedmatřicetiletý mnich Madhusúdan dás, zkráceně Madhu − a kdysi, před 15 lety, také Martin S. −, nám při příchodu dává najevo, že kvůli němu nemusíme vstávat. Ptáme se, jestli se nepotřebuje nejdřív najíst.

jarvis_5b228ab6498eba1f74fe2c25.jpeg
Zdejší vyhlášený kamenný mlýn najednou zpracovává tři druhy mouky. Týdně se jí namelou až tři tuny.
Foto: Libor Fojtík

"Přišel jsem pozdě, nic na mě nezbylo," odpoví bez náznaku výčitky a hází před sebe balení sladkostí z místní produkce. Z papírových košíčků vybírá lžící sladkou hnědou hmotu, snad sezamový dezert, a přesunem hmoty do misky vzniká cosi jako proteinové menu pro kulturistu.

"Když při přednáškách v chrámu lidem vysvětluji, že pětiminutové zpoždění má na leccos vliv, třičtvrtěhodina by neměla zůstat bez následků," říká Madhu s úsměvem. Ke sladké směsi přikusuje hrachové krekry, které mu nabízí chlapec jménem Góvinda. Může mu být sedm nebo osm let.

"Znáte tu restauraci v Benešově?" ptá se nás Góvinda s odkazem na stejnojmenný vegetariánský podnik, který je součástí světové restaurační sítě. V Česku jsou jídelny k nalezení na několika místech v Praze, jedna je i v Olomouci. "Tak ta restaurace se jmenuje buď po mně," informuje nás chlapec, zatímco chroupe nazelenalý suchar, "anebo po něčem jiném."

Góvinda, hoch s charakteristickým krátkým sestřihem a cůpkem v týle, strávil první dva roky povinné školní docházky v domácím vzdělávání, jemuž členové hnutí Hare Krišna často dávají přednost před klasickým školstvím. To podle nich nedostatečně pracuje s rozvojem dětské osobnosti, vztahem k přírodě i spiritualitou. Góvinda však od září nastupuje do běžné třetí třídy v jedné z blízkých vesnic.

"Ale jo, těším se," říká a hrdě si nese kufřík s obrázky hrdinů amerického animovaného filmu Auta. Takzvaná civilizace na Krišnově dvoře "zakázaná" není: členové hnutí běžně využívají internet, někteří i sociální sítě, farmou prý dokonce proběhl rozumně znějící požadavek, aby praktikující nesurfovali v modlitební místnosti.

"Když si vychutnáte dobré jídlo a pochválíte ho, v podstatě praktikujete bhakti jógu," obrací se k nám Madhu, který do sebe mezitím obrátil misku zeleninového vývaru. "Tady na farmě máme rčení: všechno, co se nám podaří − třeba když dobře uvaříme −, je vlastně dobré kázání," směje se.

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek
jarvis_5b228ab6498eba1f74fe2c29.jpeg
Anna sem přišla žít natrvalo přibližně po dvou letech praxe.
Foto: Libor Fojtík

Ptáme se Madhua, do jaké míry je farma Krišnův dvůr soběstačná − poslední, několik let starý údaj, na nějž jsme narazili, bylo sedm měsíců, po které své obyvatele živila jen tím, co sama vyprodukovala. Mnich se však chlubení čísly vyhne.

"Pokud jde o potraviny, do značné míry své potřeby pokryjeme. Spoustu věcí ale kupujeme," říká. "Jak bychom si třeba vyrobili sklo, pneumatiku nebo skobu na řemen? Kovové předměty vyžadují spolupráci obrovského množství lidí, na které při nákupu nemyslíme," vysvětluje duchovní, který v hovoru o praktických otázkách nezapomíná osvětlovat principy své víry. "Celý vesmír je předivem závislostí a nezávislost je možná jen omezeně. Žít civilizovaně znamená znát svou roli ve společnosti a vědět, čím jsem ostatním užitečný."

Jsme pořád v klidu

Madhusúdan dás o svém starém životě mluví spíš v náznacích, přesto z nich vysvítá, jak asi vypadal do roku 2003, kdy přišel do Krišnova dvora žít natrvalo. Madhu je "panelákové dítě", jeho bratr je fitness trenérem, s nímž se kvůli svým kariérám vzájemně popichují.

Mnich prý míval "klasické" ambice a představoval si, že jednou bude mít ženu, děti, dům a auto. Sportoval, chodil na večírky, nevyhýbal se alkoholu ani tabáku.

"Přitáhnout pozornost lidí, pobavit je, dobře jim uvařit, to je taky umění," vysvětluje Madhu, v čem se jeho vnímání této disciplíny posunulo, a připouští, že změna jeho návyků zasáhla do jeho rodinných i přátelských vazeb.

"Část mých přátel odpadla, když jsem přestal kouřit. Nemluvě o tom, když jsem přestal pěstovat to, co jsme kouřili. Opustila mě potřeba dělat hudbu a pak malovat, i když to jsem si ještě částečně podržel. Z 200 lidí, s nimiž jsem si běžně volal, mi zbyli dva. Jedním z nich je můj bratr a druhým kamarád ze školky," říká Madhu, jehož cesta k duchovnímu rozvoji vedla − mimo jiné − přes indickou kuchyni, jíž jsou členové Hare Krišna proslulí. Tradice hostin se tu drží dlouho: o nedělích se statek otevírá veřejnosti ze širokého okolí.

Na dohled od místa, kde spolu sedíme, pomalu vyrůstá festivalový stan − farma se připravuje na příjezd putujícího duchovního mistra z Indie Lókanáthy Svámího, žáka Šríly Prabhupády, zakladatele Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny a prvního duchovního mistra, jemuž se podařilo přenést starověkou indickou kulturu v nezměněné podobě na Západ. V neděli se zde shromáždí 300 praktikujících z různých zemí.

Statek však pamatuje časy, kdy tu téměř nikdo nebyl a usedlost byla na pokraji krachu. Ke konci 90. let ji potkala "personální krize", po níž tu zbylo sotva pět lidí. Madhu těžká léta nepamatuje, ale i dnes si trochu stýská, že by Krišnův dvůr užil víc stálých obyvatel.

V Krišnově dvoře nastálo žije zhruba 20 mužů, žen a dětí, přibližně 10 lidí pravidelně přichází z blízkých usedlostí za kopcem.

"Každý z nás tu má svou specializaci, k níž se propracuje časem. Během prvního roku dělá věci, které jsou zrovna potřeba: uklízí a pomáhá ostatním. Později přejde na činnosti, k nimž má talent: Krišna zařídí, aby se věnoval tomu, co odpovídá jeho kapacitě," vysvětluje Madhu způsob objevování skrytých dovedností, jež lze najít i v manažerských příručkách: teprve tehdy, až se vzdáš zažité představy o tom, čím jsi, se můžeš stát tím, kým jsi.

"Žije tu s námi absolvent Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, který se našel ve vaření. Náš včelař je vyučený strojař. Prezident chrámu je elektrikář. Člověk se zázemím v IT peče sušenky a věnuje se obchodu," usmívá se Madhu, jehož talent se během let také "vymanifestoval" − je jím práce s lidmi. "Je to mentální dřina, ale řekl bych, že mi to jde."

Po postupném začlenění do komunity může mít stěhování do Krišnova dvora řadu praktických výhod. "Mladé rodiny nemusí dřít na to, aby někde přežily s hypotékou. Maminky u nás mají uvařeno, nechybí jim hlídání," vysvětluje Madhu v náznaku reklamní řeči, která by sem mohla přivést víc hledajících. "Fungujeme podle principu 'jestli to bude Bůh chtít, tak se to stane'. A díky němu jsme vlastně pořád v klidu."

Jednosměrnou jízdenku, prosím

Annu, pohlednou ženu, s níž jsme se poprvé setkali u oběda, přivedla na Krišnův dvůr láska k přírodě, jóga a pozvolný duchovní růst inspirovaný pobytem v Indii. Pochází z ruského průmyslového města Kemerovo, které leží severovýchodně od Novosibirsku, a její čeština je po 13 letech strávených v Česku spisovnější a čistší než u řady rodilých mluvčích. Stejně jako ostatní obyvatelé Krišnova dvora má schopnost komunikovat s nově příchozími tak, aby nevznikaly zbytečné bariéry.

jarvis_5b228ab7498eba1f74fe2c2d.jpeg
Na plácku před pekárnou se zabaví děti, které nezajímá hřiště s trampolínou za branou statku.
Foto: Libor Fojtík

"Do Prahy jsem přijela studovat. Měla jsem tu známou, která byla v Hare Krišna od dětství, učení mě zaujalo tak před dvěma roky," vysvětluje křehce působící žena, která se donedávna živila on-line marketingem.

Z její předchozí kariéry − která skončila právě toho podvečera, kdy spolu mluvíme − jako by už nic nezbylo: Anna se v zapadajícím slunci poklidně usmívá, nevadí jí marnit čas hovorem s cizími lidmi a je docela těžké si představit, že kdy vysedávala v kanceláři a ladila reklamní kampaně na sociálních sítích.

"Stěhování z Prahy nešlo uspíšit, rozhodnout se k němu na sílu," říká žena, která se na Krišnově dvoře uplatnila ve výrobně sušenek. "Je to radostná práce, ke které mám hezký vztah. Pomáhám tu s e-shopem i webem, je dobře, když se člověk může hned do něčeho zapojit," potvrzuje mimoděk Madhuova slova.

Z Annina vyprávění vyplývá, že k jejímu rozhodnutí zůstat v Krišnově dvoře přispěly i vstřícné vztahy mezi lidmi, kteří tu žijí. Naštěstí však nepřišla o kontakt s rodiči, kteří zůstali v Rusku. "Naši jsou rádi. Těší je, že jsem tady, protože vědí, že jsem našla, co jsem hledala," říká žena, která teprve časem přijme duchovní jméno. "Každý mistr má pro přijetí žáka jiné podmínky, někdy jsou to zkušební lhůty, kdy si během let vyměňujete dopisy o tom, jak se máte, co děláte, jaké máte úspěchy nebo neúspěchy ve službě. Já už duchovního mistra mám, je v Rusku, ale je to ještě běh na dlouhou trať," vysvětluje.

Na otázku, zda první den jejího nového života doprovodí nějaká oslava, odpovídá, že nejspíš jen ta vnitřní. Je také možné, že změnu pocítí až po víkendu, kdy poprvé nevyrazí do Prahy do práce. "Uznávám, že dnešní nákup jízdenky na vlak byl trochu jiný. Prosím do Benešova, jenom tam, řekla jsem pánovi za přepážkou − a pak jsem se zarazila: vážně jenom tam? To už žádná zpáteční jízda nebude?"