Technologický pokrok uvolňuje stále víc lidské psychické energie. Máme víc času na vzdělání, tvorbu i přemýšlení. Do čeho ji investujeme? Do způsobů, jak rychleji zblbnout. A jednou z našich oblíbených kratochvílí je nedůvěřovat lidem, kteří přemýšlejí a nemají na to oficiální objednávku. I tak by se daly parafrázovat postřehy filozofa, pedagoga a aktivisty Václava Němce, jehož profil jsme přinesli v magazínu ego!.

Jak má za úkol myslet filozof a jaká vystoupení jsme si navykli tolerovat ve veřejném prostoru? Platí, že nahoře je dole, vlevo je vpravo – a kdokoliv už může říkat cokoliv, i když to není pravda? "Barbaři mezi námi se poznají podle toho, že těží z výdobytků civilizace, ale neuvědomují si její podmínky," zmiňuje Václav Němec na závěr, když probíráme praktické důsledky duševní lenosti. Prý se z nich ještě dá vybabrat, aniž bychom museli obětovat peníze, kariéru nebo osobní bezpečnost. A myšlení může být dobrý začátek.

Schopnost myslet máme všichni, filozofové ji však celý život kultivují. Nestává se vám někdy, že by vás myšlení odcizovalo nám, kdo "myslíme jen tak" a nad tím, jak to děláme, jsme se nikdy nepozastavili?

Někdy to k tomu svádí, hlavně když má člověk období, kdy je do něčeho hodně zakutaný, píše knihu nebo článek. Když jsem psal svou dizertaci o latinském filozofovi Mariu Victorinovi, studoval jsem latinské, řecké a koptské texty, pak jsem přišel k sestře do kavárny, kde byli její kamarádi podnikatelé, a těžko jsem hledal společná témata, o nichž bych se s nimi mohl bavit. Připadal jsem si mezi nimi jako Marťan. Filozofie opravdu může člověka přivést do jisté izolace a uzavřenosti ve světě myšlenek, se kterými obcuje, a pak se odtamtud těžko vychází.

Jaké to je, když vidíte, že si váš bližní na něco dělá názor, snaží se dojít z bodu A do bodu B, vezme to přes celou abecedu a skončí u Y, ale jeho závěr má stejnou hodnotu jako ten váš?

To může být trochu frustrující. Souvisí to také s dnešní úrovní veřejné debaty. V té je podstatný názor jako takový a je jedno, jestli je kvalifikovaný nebo ne. Role znalostí se vytrácí, podle mě je to dané i moderními komunikačními prostředky.

Myslíte, že za to mohou technologie, anebo na způsob, jakým hodnotíme svět okolo, jen upozornily?

Nevím. K západní kultuře posledních několika staletí patří pěstování veřejného prostoru, který předpokládá, že je svobodný od ekonomických a politických tlaků a že do něj vstupují lidé, jejichž znalosti je opravňují k tomu, aby se k něčemu vyjadřovali. Podobnou funkci plní univerzity – pěstuje se na nich kultivovaná diskuze, jejímž předpokladem je studium tématu, čtení, psaní a kritické rozhovory o něm. Bez této duševní práce je tvorba názorů v podstatě bezcenná. Demokracie je ale založená na tom, že hlas každého váží stejně, ač třeba o věci nic neví. Sledovat člověka, který z neznalosti volí někoho, kdo jedná v důsledku přímo proti jeho zájmům, může být trochu frustrující, to ano.

Byl byste tedy pro úpravu volebního systému? Pro kádrování lidí podle vzdělání nebo třeba znalostí týkajících se aktuální politiky?

Asi ne. Musely by zase vznikat nějaké posuzovací komise, a kdo by v nich zasedl? Dostali by se do nich znova ti nejhorší a nejhloupější – a možná by to celé dopadlo ještě hůř. Podle mě by pomohla změna atmosféry ve společnosti a obnova veřejného prostoru, který se postupně rozpadá. Za současný stav však činím odpovědným spíš selhání elit než běžných lidí. Dnešní elity snadno rezignují na důležité hodnoty a principy, mezi něž patří i principy racionální veřejné debaty.

Selhání elit je pojem, který se rozebírá několik posledních let v souvislosti s vítězstvím populistů ve volbách na celém světě. Není to jen masochismus, jímž se takzvané elity – do nichž si každý zařadí toho, kdo mu zrovna nejvíc vadí – bičují po prohraných volbách, aby se připravily na další?

Odpovím za svůj obor. Sokratés se vyznačoval tím, že vzal každý názor vážně, a pak dotyčného vedl k tomu, aby ho domyslel do důsledků. To považuji za autentickou polohu filozofie. Neopovrhovat míněním nebo názory jiných lidí, ale pracovat s nimi, přivést člověka k nahlédnutí vlastních předpokladů, které mohou být mylné nebo neudržitelné. Většina toho, čemu říkáme "náš názor", jsme stejně někde pochytili a většinou vůbec nejsou "naše". Pojetí moderní individuality ale posiluje dojem, že jsme to my, kdo si něco myslíme, přestože v nás ve skutečnosti myslí někdo jiný. Filozofie zná dějiny idejí, ví, odkud se vzaly, k čemu vedly, dokáže rozkrývat jejich předpoklady a kriticky je nasvětlovat. Díky tomu může plnit nezastupitelnou roli ve veřejné debatě.

Jak by měla filozofie tuto roli plnit v každodenním životě?

Kdybych měl rozpočet, založím na to institut. Shromáždil bych pár filozofů, kteří by se věnovali kritické analýze toho, co se říká ve veřejném prostoru. O něco podobného se ostatně pokouším tím, co léta dělám. Píšu, přednáším, účastním se debat, vystupuji v médiích. Nedělám to proto, abych vyslovil další názor, ale snažím se rozebrat to, co politici říkají, rozkrývat vnitřní rozpory, konfrontovat to s idejemi, na něž se odvolávají. Považuji to za službu, kterou by intelektuál měl společnosti prokazovat, protože ona mu umožnila vystudovat, shromáždit znalosti a zkušenosti. Že tahle služba společnosti je často nevděčná, to je jiná věc.

Proč to spolu s vámi nedělá víc filozofů i bez institutu?

Někteří to dělají, ale většina na to rezignuje, protože nemají čas a kapacitu. Akademický svět je podfinancovaný a neustále se v něm vyvolává stav existenčního ohrožení. Když chci někoho rozesmát, řeknu mu, jaký mám základní plat jako vyučující na Univerzitě Karlově. Protože je v oboru málo peněz, je třeba neustále žádat o granty. Když člověku nevycházejí granty, není úspěšným akademikem. Podobných nesmyslů bych mohl jmenovat tisíc. Výsledkem je, že systém krade vzdělaným lidem čas na kreativní činnost, tj. na myšlení, čtení, psaní, přednášení, a tím méně jim umožňuje angažovat se nad rámec svých povinností. Občas se zdá, jako by ten systém někdo vymyslel.

Že bychom to svedli na konspiraci?

Nejsem příznivcem konspiračních teorií, myslím si, že nejhorší ďábelské věci a systémy jednotlivec nevymyslí. Vznikají spíše tím, že jednotlivci nekladou dostatečný odpor určitým trendům a tendencím. Nejodpudivější tváří selhání elit jsou ovšem vzdělaní lidé, kteří začnou surfovat na vlnách veřejného mínění. Vzniká tak začarovaný kruh: když začnete lidem říkat, co chtějí slyšet, je potřeba jim říkat ještě něco horšího a primitivnějšího, než ve skutečnosti sami chtějí slyšet. Pak vás budou chtít poslouchat a volit o to víc. V literatuře o bulvárních médiích se tomu říká "zvyšování dávky".

Přesně tohle dělají populisté – na jednu stranu se trefují do potřeb své cílové skupiny, a zároveň laťku průběžně snižují. Záměrně kazí společnost a srážejí ji níž. Tohle dělá nejen prezident Zeman, ale i lidé jako Petr Robejšek nebo Klausové starší a mladší. Stávají se z nich výrobci politických kýčů, o jakých mluvil spisovatel Hermann Broch. Podle Brocha lze nad konzumenty těchto kýčů mávnout rukou, ale o jejich autorech "se nedá říct nic jiného, než že jsou to prasáci," – to cituji Brocha. Často na něj myslím, když se dívám na chmurné zjevy naší politické scény.

Kde podle vás končí surfování na vlnách veřejného mínění a začíná touha aktivně škodit? Jak poznám, že některý z našich předních populistů ještě postupuje podle hesla "účel světí prostředky", aby dosáhl něčeho relativně rozumného, anebo už je mu skutečně jedno, jestli na Hradní nádvoří vjedou ruské tanky?

Ta hranice není jasná. Často záleží na okolnostech: někdy jsou poněkud odpudivé politické kroky ještě relativně nevinné, protože se odehrávají ve fungujícím systému, který zabrání jejich nejhorším důsledkům. Jindy už může jít o čisté zlo. My jsme ještě pořád v situaci, kdy si někteří populisté mohou dovolit škádlit bosou nohou zmiji, protože hřeší na to, že jejich slova nebudou mít důsledky. Tohle je pěkně vidět na postoji našich politiků k Evropské unii. Nejsme impérium jako Rusko, proto naši politici nemohou dělat dojem na zakomplexovanou část národa tím, že obsadí Krym, rozdmýchají konflikt na východní Ukrajině nebo povraždí stovky civilistů v Sýrii. Ale i mnohým českým voličům imponují projevy siláctví.

Někteří naši politici proto aspoň dělají ramena na demokratické mocnosti, které se k nám – podobně jako někteří starší sourozenci – pořád chovají relativně slušně. Německo nebo Francie nás, drzé spratky, kteří sypou písek do kol, berou jako daň za rozšíření EU. Myslím si, že naši politici si na Unii vyskakují proto, že vědí, že případný rozklad systému nepadne na ně. Jsem si docela jistý, že sami nechtějí to, co přivolávají. Ale jestli se jim to podaří způsobit, nebude se v tom dobře žít ani jim a přijdou o vlastní raison d’être jako třeba Nigel Farage po Brexitu. 

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Myslíte, že po Brexitu, který má v těchto dnech obzvlášť ošklivý průběh, bude následovat nějaká katarze, anebo se případné nepohodlí a ekonomické důsledky zase hodí na někoho jiného?

To je složité. Na populistech je pozitivní jediná věc: opravdu mají cit na problémy, které část společnosti pálí, a často jsou jedinými, kdo je bere na vědomí. I za Brexitem vidím nějaký racionální úsudek, ten ostatně často stojí i za volbou Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Člověk tomu musí nějak rozumět. Ale to ještě neznamená, že to bude omlouvat.

Zeptám se ještě jinak: myslíte, že v době postfaktické si ještě dokážeme připustit, že když spadneme z kola a zlomíme si nohu, není to důsledek útoku doktora v nemocnici?

Tím narážíme na fenomén, který filozofka Hannah Arendtová popsala jako rozpad common sense, čili zdravého rozumu. To mě v současnosti znepokojuje asi nejvíc. Když dochází k jakémusi kolektivnímu otřesu mozku, máme zaděláno na velký problém. Lidé, kteří ztrácejí zdravý rozum, si myslí, že ti, kdo jim říkají pravdu, jimi ve skutečnosti manipulují – elity lžou, média lžou a podobně. Ale právě tohle je nejlepší způsob, jak někým manipulovat: vzít mu orientační body.

Zdravým rozumem se populisté ohánějí horem spodem, mají k němu různé "vysoké školy života" a podobně.

U Arendtové měl tento pojem konkrétní význam. Ukázala, že když v dějinách nastupovaly totalitní systémy, docházelo k izolaci lidí od sebe navzájem. Ta znemožnila horizontální veřejnou diskuzi, která je klíčová pro demokratické společenství, protože v ní se rodí racionální názory. Všichni máme omezenou perspektivu, proto v demokracii není parlamentní rozprava žádné "žvanění", ale její existenční podmínka, dochází při ní totiž ke vzájemné směně perspektiv. "Zdravý rozum" vzniká v nemanipulované debatě. Nedemokratické systémy se ji proto snaží cíleně ničit. Největší překážkou jsou jim svobodná média, proto je potřeba je omezovat nebo skoupit.

Myslíte, že jsme ještě ve fázi, kdy nám při kolektivním otřesu mozku, jak říkáte, pomůže studený obklad na hlavu. Anebo je potřeba, aby přišel ještě větší průšvih, který nám ukáže, že máme nakročeno například k Maďarsku? 

Nechci si hrát na prognostika. Nevidím to katastroficky v tom smyslu, že jsme prošli bodem zvratu, z nějž již nevede cesta zpět. Pokud bychom však ještě nějakou dobu klesali, můžeme mít problém. Maďaři jsou hlouběji než my, u nich se podařilo zasáhnout základní pilíře ústavního liberalismu: nezávislou justici i nezávislá média. Pro nás to může být hudba blízké budoucnosti. Další štací může být Turecko, po něm Rusko – a pak třeba Sýrie? Zatím máme příležitost se z toho vybabrat. Jako zásadní problém ale vnímám i to, že naši politici nemají naprosto žádné vize. Nevědí, kam chtějí společnost směřovat, čeho chtějí dosáhnout. Dokáží jen reagovat na okamžité nálady lidí a nechávají se smýkat vizemi jiných – což pro nás v případě Ruska nebo Číny rozhodně není dobrá zpráva. Mimo rámec praktické politiky existuje ještě o jiný typ vizí, a těmi se nezabývá vůbec nikdo.

Jaké máte na mysli?

Poslední desetiletí, možná i staletí směřují k tomu, že se uvolňuje stále více lidské psychické energie. Tento fenomén jsme si navykli spojovat zejména s úbytkem manuální práce, která mizí s postupující automatizací a rozvojem technologií – naše aktivita se přesunuje do jiných sfér. Myslím, že nikdo, a naši politici zejména, nemají žádnou strategii, jak s tímto potenciálem naložit. Nestarají se o to, kam směřuje vývoj.

A ví vůbec někdo, kam směřuje? Například v oblasti umělé inteligence a její budoucnosti existují dva tábory – jedni lidstvu věští katastrofu, druzí tvrdí, že nás mohou dovést ke šťastné společnosti, která nebude chodit do práce.

Pierre Teilhard de Chardin, filosof a evoluční biolog, tento fenomén analyzoval už ve 40. letech 20. století a tvrdil, že jde o princip celé evoluce. Technologie jsou součástí evolučního vývoje a každá změna je svého druhu vynálezem. Výsledkem tohoto procesu je uvolňování psychické energie určené k vyšším úkolům, než jsou rutinní činnosti sloužící např. k obživě. Nikdo ovšem nevíme, co s ní, a tak jí strašně plýtváme. Považuji se za ekologicky smýšlejícího člověka, a tak mi samozřejmě vadí, když se plýtvá elektřinou a podobně. Marnění duševního potenciálu je však ještě horší. Investujeme ho do ptákovin jako je entertainment, kvůli nimž blbneme ještě snáz.

A kam bychom tu duševní energii měli podle vás směřovat?

Myslím si, že lidé, kteří mají volný čas, by ho měli věnovat kreativním činnostem, jako je umění, vzdělání, myšlení. Myšlení – ať už vědecké či filosofické – se v naší společnosti velmi podceňuje, přestože je základem úspěchu naší civilizace. Filozof Ortega y Gasset už před více než sto lety mluvil o vpádu vnitřních barbarů. Barbaři mezi námi se poznají podle toho, že těží z výdobytků civilizace, ale neuvědomují si její podmínky. A lidé by měli svůj volný čas investovat také do politiky, alespoň do té občanské. Dokonce si myslím, že by se pro to měla vytvářet nějaká institucionální podpora. Jde o nesamozřejmý krok, ale pokud se pasivita občanů spojí s komercionalizací veřejného prostoru a médií – ta už probíhá dávno – nadobro si pod sebou podřežeme větev.