Třeba to opravíme svépomocí, s kolegy už jsme dali dohromady leccos," rozhlíží se Daniel Arzt, ředitel společnosti WooX, po jedné z výrobních hal kdysi slavné jesenické textilky Moravolen. Stavba přitom nevypadá, že jí pomůže, když se vyklidí nebo třeba vymaluje. Vypadá jako svědek bombardování Drážďan. "Střechu bychom si nechali udělat, ale zbytek by možná šel zvládnout," uvažuje nahlas muž, zatímco pohledem těkáme po hromadách suti, popukaných obvodových zdech a rezavých sloupech čnících k oblačnému nebi. Zdvořile se usmějeme, ale vzápětí pochopíme, že Daniel Arzt nejspíš nežertuje.
Stará hala za našimi zády střechu ještě má, ale i do ní trochu teče. Vnitřní opěrné sloupy září pastelovými barvami: růžovou, pistáciovou a žlutou. Světlo sem dopadá přes soustavu střešních oken pokrytých mourem, která se nejspíš nedají vyčistit, protože skleněné tabulky by se tlakem roztříštily. "Krása, viďte? Umím si představit, že by tady vevnitř jednou mohly růst stromy," usměje se Arzt a kvůli focení se chopí jedné ze zapomenutých figurín, jež někdejší Moravolen obývají, když odejdou zaměstnanci domů.
Jejich pracoviště se nachází ve třetí hale, jíž procházíme: v ní funguje vše potřebné a nachází se tam i několik strojů na výrobu a potisk triček. Firma se sem bude v etapách stěhovat, zatím do někdejšího Moravolenu, který leží pár minut od náměstí, přesunula expedici. "Z pěti tisíc metrů čtverečních, které máme k dispozici, bychom teoreticky nikdy neměli vyrůst," vysvětluje Arzt, jenž si představuje, že výsledkem renovací by jednou mohl být jakýsi "rukodělný hub", o nějž by se dalo podělit s místními výrobci, ale třeba i s bistrem a veřejným prostorem.
Z areálu zaniklého podniku, jehož mateřská společnost Moravolen Šumperk vstoupila do likvidace v roce 1999 a krach jejích dceřiných společností poslal na úřad práce zhruba 900 lidí z celého regionu, o 19 let později odcházejí jesenické výrobky. WooX odsud odesílá vybavení pro zimní sporty, oblečení a nově i výrobky z vlastní kožedělné dílny: kabelky, pásky nebo peněženky. Objednávky putují na Slovensko a do Polska, kde si firma buduje trh, časem by se ráda posunula dál na Západ.
"Zatím máme dost práce s posledním velkým rozhodnutím: stát se výrobní firmou a produkovat co největší část kolekce ve vlastní jesenické manufaktuře. Tenhle krok má přesah do spousty oblastí. Pokoušíme se například rehabilitovat řemeslo, které tu mělo staletou tradici. Přáli bychom si, aby naše kolegyně u strojů ve výrobě měly takové pracovní podmínky, že nebudou muset zvažovat, zda pro ně není výhodnější postavit se za kasu v supermarketu. Což je samozřejmě náročná a potřebná práce, ale naše holky baví šít. A při práci s oblečením jsme v takovém výrobním detailu týkajícím se střihů i materiálů, o jakém se nám předtím nesnilo," říká Arzt, jehož společnost zkrachovalou továrnu získala za "přátelskou cenu".
Zaměstnanci expedičního oddělení, s nimiž se při odchodu loučíme, mají od počítačů výhled na obrovský americký náklaďák značky Freightliner, vyrobený v roce 1974. Podle Arzta je Freightliner důkazem, že "neexistuje nic, co by nedokázali opravit borci z Šumperku", a značka jej využívá jako mobilní prodejnu. Boční plachtu nákladového prostoru zdobí jméno nejznámější osobnosti, jež se se společností WooX pojí: jde o Richarda Wooxe, mytického Američana, který kombinuje schopnosti Járy Cimrmana s vlastnostmi paní Colombové.
Richardův literární kroužek
"Richard Woox vám odpoví na cokoliv. Skutečně. Dotazy posílejte na tuto adresu, ale bacha, souhlasíte s jejich zveřejněním i v případě, že budou stupidní," upozorňuje čtenáře sekce firemního webu, který se nese ve stejném duchu. Sekce Často kladené otázky obsahuje tyto okruhy: Kde mám klíče? Jak se máš? Jak jsi na tom? Proč zrovna já? Miluješ mě ještě vůbec?
Produktové novinky Woox ohlašuje například tímto způsobem:
"Vyfoukla vám kámoška poslední velikost vyhlídnutého trika? Už s ní zase můžete mluvit − přeštrikovali jsme ty nejchtěnější."
"Máte nejmenší hlavu široko daleko? Nebo vaše děti? Úpletové čepice pro mikrony k táboráku visí včil."
Patrně jedinou částí webu, která neobsahuje vtipy, jsou Všeobecné obchodní podmínky, ale i ty uvádí autorský komentář: "Přesto, že WooX je dokonalý, přikládáme reklamační řád a obchodní podmínky, neboť nedopatřením třeba zašijeme do mikinového lemu šek na miliardu grošů, a protože groše neexistují, budete ji chtít vrátit."
V říjnu spustíme novou výrobu na kraji Jeseníku," říká ředitel firmy Naturfyt-Bio Rodan Hojgr. "Investovali jsme do ní 200 milionů korun."
S copywriterem a excentrickým zástupcem firmy, který je prý z USA, se přijíždíme seznámit. Záhy zjišťujeme, že získat k němu přístup bude složitější, než se zdálo. "Richard Woox", který se nápadně často nechává zastupovat ředitelem firmy Danielem Arztem, skutečně není běžným členem managementu. Legendu, která má na Facebooku 140 tisíc sledujících a někteří zákazníci si s ním dopisují jen proto, aby se pobavili, máme vnímat jako kolektivní dílo. Arzt nechce převzít výhradní zodpovědnost za postavu, díky níž je značka okamžitě identifikovatelná, ačkoliv je zřejmé, že dokonale ovládá obě komunikační polohy: státníka i střelce.
"Když vezmete v úvahu, na kolika různých platformách Richard komunikuje, na kolik dotazů denně odpovídá, myslíte si, že by to stihl jediný člověk? To by asi nešlo," usmívá se Arzt, jemuž mimořádně záleží na tom, aby neupřel zásluhy žádnému z kolegů. A tak na jeho hru přistupujeme: seriózní informace o firmě, jejíž roční obrat během posledních tří let vzrostl z 37 na 52 milionů korun, přejímáme od něj a jeho spolupracovníků. Na další věci se ptáme písemně "Richarda Wooxe". Zajímá nás například, zdali se svým komunikačním stylem, který je vůči zákazníkům leckdy značně "odbržděný", někdy nenarazil.
"To se ví. Jednou jsem tímhle stylem komunikoval za pochodu, nečuměl před sebe a trefil kandelábr," odpovídá Woox. A jak je spokojený s tím, jaký výkon za něj v komunikaci s veřejností podává ředitel Arzt? "Od Dana jsem čekal krapet víc legrace. Asi už ho ta sranda přešla nebo se na vás snažil dělat sériový dojem. Ale my ředitele nemáme, museli bychom pak pořídit i ředitelnu, na stěnu obrázek prezidenta a jiné podivnosti, ale to si možná pletu se základkou."
Jeseník na full time
Sídlo další společnosti, jejíž vedení nechce vypočítávat, co všechno v jesenickém regionu nefunguje − mezi často zmiňované problémy patří například špatná dopravní obslužnost, nezaměstnanost, nízká kupní síla nebo nízký počet obyvatel −, se nachází sotva pět minut chůze od louky s výhledem na tmavozelené horské panorama. Tato strana Jeseníků, srovnáme-li ji například s Bruntálskem, působí o dost vstřícnějším dojmem: lázeňství i textilní výroba po sobě nechaly stopy blahobytu, jaké jsou na druhé straně hor vzácné.
V prvních chvílích se domníváme, že společnost Naturfyt-Bio bude lokálním výrobcem přírodní kosmetiky, která těží z čistoty životního prostředí, ale o mnoho víc než příběh o surovinách či certifikované výrobě nečekáme. "V říjnu budeme otevírat nové výrobní kapacity v průmyslové zóně na kraji Jeseníku," říká ředitel firmy Rodan Hojgr. "Investovali jsme do nich 200 milionů korun," dodá, čímž usměrní naše představy o "lokálních ambicích" společnosti, již založil před deseti lety. Dnes z ní Rodan Hojgr vlastní 10 procent, zbylých 90 procent má švýcarská firma Bioline Pharmaceutical AG.
Švýcaři jsou zároveň držiteli licence na zdravotnický prostředek Enterosgel, používaný při léčbě zažívacích obtíží, přičemž jeho výroba tvoří přibližně polovinu ročního obratu Hojgrovy firmy. V roce 2017 dosáhl 41 milionů korun, ale díky prodejnímu potenciálu preparátu údajně stoupá. V současnosti se prostředek prodává ve 23 zemích světa, jsou mezi nimi Rusko, Austrálie a Nový Zéland. Potenciál prý podnikatelé ze Švýcar, kteří mají jeho obchodování na starosti, vidí v Indii, jihovýchodní Asii a Severní Americe. Druhou část obratu Naturfytu tvoří výroba kosmetických výrobků na míru: šamponů, krémů, ale také produktů péče pro zvířata.
"Asi nejsem sám, kdo si myslí, že stěžovat si na poměry a smířit se se situací, jaká v Jeseníku panuje, nám moc nepomůže," říká Hojgr, čímž bezděčně doplňuje obsah jednoho z billboardů, který ve městě avizuje říjnové komunální volby. "Jeseník na plný úvazek," píše se na něm. Současná místostarostka Zdeňka Blišťanová v podtitulku tvrdí, že "ví, jaké to je".
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekJaké to tedy v Jeseníku je? ptáme se místních, jejichž město působí úpravným dojmem a s výjimkou architektury typické pro pohraničí nijak nezavání severočeskou bezútěšností, s níž tuto část Olomouckého kraje, stejně jako kraje Moravskoslezského, často srovnávají. "Ále," mávne rukou jeden z místních taxikářů v identickém gestu, jaké nám před dvěma měsíci věnoval jeho mostecký kolega. "Tady jde všechno k šípku. Co zkrachoval Slezský kámen, firmy Hard a Touax, je to tu na pytel," říká s vysíleným výrazem. Výrobní společnosti, které taxikář jmenuje, propustily během uplynulých dvou let dohromady téměř 400 lidí.
Z Rodana Hojgra z Naturfytu však vychází přesně opačná energie, ačkoliv jeho firma zatím víc než 40 lidí, převážně vysokoškoláků, nezaměstnává. Jejich zásadní nárůst, který by mohl tendenci v kraji zvrátit, nepřipadá v úvahu ani časem. K fotografování si přináší cenu Via Bona pro ty, kteří pomáhají druhým. Společnost ji získala od nadace Via v kategorii Dobrá firma. Je zřejmé, že je na ni hrdý. "Myslím, že kolegům dala velkou motivaci do další práce," uzavírá.
Kafe od Vincka a Johánka
Rodný dům Vinzenze Priessnitze, vynálezce moderní vodoléčby a přímého konkurenta jiného místního léčitele s lidovými kořeny, Johanna Schrotha, má v dnešním jesenickém lázeňském komplexu dvě funkce. Tou první, vcelku předpokladatelnou, je Priessnitzovo muzeum. Druhým zařízením skrytým v nenápadném dvoupodlažním domku je Vinckovo kafe, k němuž od blízké kolonády odkazuje dřevěná cedule s nápisem "nebe v hubě". Nabízet lázeňským hostům sladkosti jistě není kdovíjak originální nápad. Neobvyklý je však standard, který "Vincek" v Jeseníku, a vlastně v celém okolí, nastavil.
Podnik si zakládá na kvalitě kávy, nabízí raw dezerty a dorty, prodává lokální čokoládu a hodlá prodávat špičkové víno. Zatímco na štamgasta zvyklého na pražské − brněnské, olomoucké, prostě velkoměstské − pořádky tato informace dojem nejspíš neudělá, v Jeseníku, městě o 11 tisících obyvatel, se jedná o koncept, na nějž si všichni chvíli zvykali. Místní zákazníci, kteří zprvu nevěděli, proč by měli padat do mdlob z kávy "Kostarika Don Cayito" z české pražírny Doubleshot, ale i majitelé, kteří museli přečkat období, kdy se hosté poněkud pohoršovali nad cenami. Kousek dortu u Vincka vyjde na 45 až 65 korun, ceny v běžných cukrárnách ve městě však mohou být třeba o třetinu, ba i o polovinu nižší.
"Nemám tu nic, co bych nebyl ochotný dát vlastním dětem," říká Martin Manů, kavárník a majitel Vinckova kafe, který se před lety živil jako regresní psychoterapeut. "Když jsem svým přátelům oznámil, že si chci otevřít vlastní podnik, všichni do jednoho mi říkali, že to špatně dopadne. Věděli, jaké mám nároky, a uvědomovali si, v jakém prostředí chci uspět. Zatím to jde. Ale to víte, že bych byl rád, kdybych nemusel být závislý na sezoně a turistech," odpovídá Manů na otázku, zdali si myslí, že by jeho podnik přežil, kdyby ho přestěhoval do středu Jeseníku čili mimo lázeňskou zónu.
"S rozjezdem nám zásadním způsobem pomohly dotace na zaměstnance z Úřadu práce. Jakkoliv jsem k této metodě podpory podnikání kritický, bez ní by Vincek nevznikl," vypráví muž, který má se sháněním personálu starosti, jaké zná mnoho kolegů z oboru. Dokonce v současnosti nezaměstnává na plný úvazek ani jednu cukrářku či cukráře. "Spolupracujeme se třemi maminkami na mateřské, které práce baví, a i s jejich pomocí vytváříme dortíky, jaké nikdo jiný nemá," vysvětluje Manů.
Plac má v tuto chvíli na povel Markéta Turková, absolventka Bezpečnostních a strategických studií z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, která se kromě práce "pro Vincka" věnuje také blogu Women of Jeseníky. Na webu dává prostor ženám, jejichž práci či poslání považuje za zajímavé, a snaží se vyvracet podezření, že se v Jeseníkách, potažmo Rychlebských horách "nic neděje".
"Vysokoškoláci, kteří se sem vrátí z větších měst, jsou pro nás jako spolupracovníci v kavárně ideální," říká Martin Manů k výhodám překvalifikované pracovní síly. Sám se řadí k "místní třetí vlně neorurálovců", což jsou lidé, kteří na venkov přicházejí z většího města a hledají klidnější a přátelštější prostředí. Jestli tu budou chtít zůstat jeho vlastní děti − Manů má tři − jisté není, ale "prostřední dcerce se docela líbí představa, že by jednou rodinný podnik převzala".
Obklad, svařák a bigbít
O schopnosti téměř nekonečně improvizovat v krajině, kterou může od světa odříznout sníh i špatné silnice, ostatně vypovídá i příběh jejích slavných rodáků: Vinzenze Priessnitze (1799−1857) a Johanna Schrotha (1798−1856). Jejich soupeření o to, čí léčebná metoda bude účinnější nebo kolik rakousko-uherských prominentů z 19. století se u nich vystřídá, dalo vzniknout řadě fantastických historek. Po letech však začíná být patrné, kdo tento souboj vyhrál. Zatímco Priessnitzovým lázním Jeseník s 12 prameny se daří dodnes, "schrothovka" v sousedních lázních Dolní Lipová, jež fungovaly zhruba 170 let, putuje do 21. století s klopýtáním.
Léčebné zařízení v Dolní Lipové, které se zaměřovalo na boj s obezitou a kožními obtížemi, zasáhla změna úhradových vyhlášek ministerstva zdravotnictví − řada adeptů na léčbu se stala samoplátci. V roce 2013 lázně zkrachovaly, po třech letech v kómatu znova fungují díky novému majiteli. Společnost Lázně Lipová však zatím nenajela na režim, který by dokázal vytížit všechny kapacity.
Průjezd Dolní Lipovou je i z těchto důvodů přehlídkou překrásných secesních staveb, z nichž řada je v katastrofálním stavu a během podmračeného letního dne se zdá, že husté okolní lesy by je spolkly za pár let. A přestože "priessnitzův obklad", studený zábal, zná prakticky každý, "schrothovku" si doma naordinuje málokdo. Mimo jiné také proto, že se jedná o drastickou dietu, která kombinuje "suché" a "hladové" dny, během nichž pacienti místo vody a jídla popíjejí nezanedbatelné množství alkoholu. Ráno režnou, večer víno. Kdo terapii přežije, vyjde z ní prý hubenější a psychicky silnější − a má vlastní teorii na to, odkud se vzal výraz "být našrot".
Priessnitz však má v Jeseníku ještě jiný zvuk. Zvuk akustických a elektrických kytar, trochu snivých, místy řízných, jindy sympaticky rezignovaných: stejnojmenná kapela založená v roce 1989, která zaznamenala ohlas v celé republice, na sklonku roku 2016 vydala zatím poslední, údajně rozlučkové album Beztíže. Jeseníky nejspíš nemohly dostat lepší soundtrack. Kdyby se pro ně hledal mluvčí, Richard Woox by rovněž mohl leccos rozpohybovat. Zákazníkům se také nebojí říkat, co mají dělat: "Nečum a kupuj."
