Jan Grulich má zřejmě nejpodivuhodnější ředitelnu ze všech ředitelů základních škol v Česku. Jeho kancelář je umístěna v časoměřičské věži dobřanského autokrosového areálu. Z ní se mu nabízí krásný výhled na Orlické hory, na vesnici Dobřany s růžovým barokním kostelem a samozřejmě na závodiště, v němž jeho základka našla pro tento školní rok azyl.
Pan Grulich vidí i pětimetrovou hromadu sněhu, na níž dovádí několik školáků. Většina dětí se ovšem nachází uvnitř, v rozlehlé autokrosové klubovně, kde odděleny závěsem a posuvnou stěnou koexistují tři třídy: šesťáci až osmáci. U zdi duní hudba z reprobedny a kolem ní tančí skupinka dívek, na druhém konci místnosti se jeden žák pokouší preludovat na klavír. Nejsme ale na hodině tělocviku ani hudební výchovy, vypukla přestávka a dobřanské děti ji tráví po svém. Některé sedí v kroužku a na čele mají přilepené lístečky se jmény celebrit − hrají hru Hádej kdo. Ostatní spolu jen tak klábosí. Mobilní telefon není vidět v rukou ani jednoho z dětí. O přestávce nejsou povoleny, pouze v hodinách jako občasná vyučovací pomůcka.
"Ještě před třemi lety děti koukaly o přestávkách do mobilů a hrály hry. Lámali jsme si hlavu, co s tím. Pauzy jsou přece od toho, aby se žáci rozhýbali a uvolnili," vypráví ředitel soukromé základní školy Trivium Jan Grulich. Nakoupil tedy piano, několik kytar a bicí. "Děti to strašně chytlo. Stáhli si z mobilů aplikace, jak na nástroje hrát − to jsem jim povolil −, a přestávky začaly vypadat úplně jinak. Pro ty méně hudbychtivé jsme pořídili šachy s hodinami a deskové hry," dodává.
Soukromá škola bez školného
Na autokrosovém závodišti to teď vypadá trochu jako na škole v přírodě nebo na táboře, za pár minut ale začne regulérní vyučování, byť v improvizovaných podmínkách. Třeba deváťáci mají výuku v baru v přízemí časoměřičské věže, třetí až pátá třída ve staré škole, jež už 40 let není v provozu a sídlí tam klubovna hasičů, a prvňáci a druháci v modlitebně Církve bratrské v sousední obci Bystré.
Budova v Dobřanech, v níž škola obvykle funguje, se právě přestavuje: k dvěma původním se nyní přidává třetí podlaží, protože dosavadní prostory nestačily stále většímu zájmu rodičů a dětí z nejširšího okolí. A to v době, kdy se školy v kraji potýkají s nedostatkem žáků. Dnes do tohoto populárního vzdělávacího ústavu chodí 178 dětí, po rekonstrukci se jich má do devíti tříd vejít 225. Přibude třeba moderní učebna informatiky nebo přírodovědných disciplín, nová jídelna s aulou či výtah a toaleta pro vozíčkáře.
Podoba přestávek ani dočasné partyzánské prostředí nejsou ovšem samozřejmě tím, proč je o školu takový zájem a vedení musí spoustu uchazečů odmítat.
"Není to žádná věda. Nejsme alternativní škola. Jen přemýšlíme, jak to dělat, abychom děti neuspali, neunudili a neutloukli v nich zájem o vzdělání," vysvětluje přitažlivost své školy třiačtyřicetiletý ředitel Grulich. Školné se tu nevybírá, provoz se hradí ze soukromých darů a příspěvků spádových obcí, jejichž děti školu navštěvují.
Když napadne první sníh, jdou se koulovat, i kdyby byla naplánovaná písemka.
O vyučování se "alternativně" nesedí na zemi či v kruhu, ale v běžných lavicích, děti se − pokud se zrovna o něčem živě nediskutuje − při vyučování o slovo hlásí, při příchodu kantora do třídy vstávají. Velká část výuky ale probíhá venku, a to i ve standardních podmínkách, tedy nejen nyní na autokrosovém závodišti. Jen pár kroků od školy, již dnes kryje lešení, jsou lesy a stráně.
Když se třeba deváťáci před několika dny učili o sirovodíku, vyrazili ze třídy ven, kde rozbíjeli zkažená vejce. Teď už si asi navždy budou pamatovat, že páchnoucí plyn vzniká při rozkladu organických látek, například právě v "pukavcích".
Žáci šesté třídy zase tvořili vlastní atlas Orlických hor. Když se učili o nějaké rostlině, měli za úkol květinu při společné vycházce do přírody najít, vyfotit a vytvořit její "kartu" se záznamem polohy. Z karet vytištěných na fólii pak vznikl atlas umístěný před školou. "Takhle se to naučí líp, než kdyby jim to někdo jen promítl," podotýká Jan Grulich.
"Dnes jsme probírali písmeno G a pokoušeli se vzpomenout, ve kterých slovech ho najdeme. Někdo řekl slovo iglú. Tak jsme šli ven a postavili ho ze sněhu," říká učitelka první třídy, mladistvě vyhlížející čtyřicátnice Andrea Dašková. Před sebou má jen 15 žáků − vedení školy dbá na to, aby třídy, zejména na prvním stupni, nebyly přeplněné. "A co jsme si při stavění řekli o severním pólu?" ptá se kantorka žáků. "Že je tam půl roku noc a půl roku den," pohotově odpoví jedna z holčiček.
Vzpomněli jsme si na Zátopka
Co tě ve škole zatím nejvíc baví? ptáme se její spolužačky. "Že chodíme bobovat," odpovídá dívka. I tohle patří ke zdejší škole. Když kantoři vidí, že děti jsou unavené, klidně vyrazí na část hodiny ven. "Když napadne první sníh, jdou se koulovat, i kdyby byla na tu hodinu naplánovaná písemka. Máme syna ve druhé třídě a ještě se nestalo, že by se netěšil do školy. Loni v srpnu se ptal, kdy už skončí prázdniny," tvrdí Vratislav Depta, majitel developerské firmy, který bydlí v nedalekém Deštném.
Do médií už pronikla zdejší akce Běháme s Emilem, kdy žáci běhají kilometr kolem školy − a to za každého počasí. "Všude se mluví o tom, že dnešní mládež se málo hýbe, tak jsme si vzpomněli na Emila Zátopka. Motivovali jsme děti razítky a dárečky po uběhnutých 10 kilometrech. Říkali jsme si, že se zúčastní tak 20 děcek, a nakonec se rozběhala skoro celá škola včetně učitelů. Veřejně nás podpořila i Dana Zátopková, u níž jsme byli nedávno na návštěvě," vypráví ředitel Grulich.
Při naší návštěvě mladší žáci běhali ve sněhu s nadšením, nicméně našlo se pár starších hochů, kteří odmítli účast se slovy, že by "mohli uklouznout".
V minulosti se občas ozývaly kritické hlasy, že ve škole Trivium si děti sice hrají, ale moc se toho nenaučí. "Potom však škola vyhrála mezinárodní hodnocení v několika kategoriích a kritici se nadobro odmlčeli," říká Pavel Jech, majitel nábytkářské firmy z Dobrušky − do dobřanské školy chodí nyní už jeho páté dítě.
Pan Jech připomíná velký úspěch školy, která byla před čtyřmi lety vybrána do testování vědomostí patnáctiletých žáků ze zemí OECD zvaného PISA. Za Česko se ho účastnilo 7000 dětí ze základních a středních škol a školáci z dobřanského ústavu obsadili první místo v přírodovědné, matematické a čtenářské gramotnosti a druhé místo v týmovém řešení.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článek"Tyhle výsledky nás vlastně moc nepřekvapily," směje se ředitel školy, která uspěla také v mnoha tuzemských vědomostních soutěžích a v počtu žáků přijatých na střední školy je podle ředitelových slov nad krajským průměrem. "Když děti něco baví, dělají to ne na sto, ale na sto padesát procent." Podle Jana Grulicha úspěch školy netkví ani tak v tom, že by tu učili "nejlepší pedagogové v zemi". "Jen se snažíme o lidský přístup a dobrou atmosféru," podotýká.
"Do druhé třídy jsem chodila do školy v Ústí nad Labem a tam jsem nebyla moc chytrá, ve druhé třídě jsem měla čtyři dvojky. Když jsem se spletla, spolužáci se mi smáli a učitelka na mě byla naštvaná. A tady je to úplně v pohodě, můžu se na všechno zeptat a jde mi to líp. Ve čtvrté třídě jsem tu měla tři dvojky," vypráví třeba páťačka Barbora Háblová. "Je to tu takové kamarádské, učitelé nás víc vnímají a naslouchají dětem," říká deváťačka Hedvika Herzigová.
Přísného mrzouta tu nenajdete
Oslovení rodiče i ředitel školy shodně tvrdí, že dobřanský pedagogický zázrak nespočívá v originálních metodách, ale ve výběru kantorů. Jan Grulich podle svých slov neponechá nic náhodě. "O zájemce nemáme nouzi, lidé tu chtějí učit. Dělám ale čtyřkolové výběrové řízení, jehož součástí jsou dvě nebo tři ukázkové hodiny. Ty musí být perfektní. Jestliže už při nich učitel uspává, nemá v běžné výuce asi moc šancí děti zaujmout. Spíš odpustím, když něco splete v látce, ale mezi učitelem a dětmi to musí jiskřit," popisuje Grulich. Adept pochopitelně projde pohovorem s ředitelem a jde si také popovídat do sborovny, kterou tvoří − nepočítaje ředitele − pět mužů a osm žen.
Nejsme alternativní škola. Jen přemýšlíme, jak to dělat, abychom děti neuspali, neunudili a neutloukli v nich zájem o vzdělání, vysvětluje ředitel Grulich.
"Učitelský kolektiv tam neuvěřitelně funguje. Čím to je, nevím. Přísného mrzouta v něm nenajdete," poznamenává otec již zmíněného školáka Vratislav Depta.
"Poté, co jsme zavedli tento způsob výběru, se mi nestalo, že bych vybral špatně," tvrdí ředitel. "Před tímto systémem jsem se zmýlil několikrát a musel se s učiteli rozloučit. I jedna špatná volba může kolektiv rozvrátit."
Jan Grulich dodává, že občas zasedá v komisi pro výběrová řízení na ředitele základních a středních škol v kraji. "Často vyberou ředitele, o němž skoro nic nevědí. Stačí životopis a půlhodinové tlachání, které se dá nacvičit. Přitom ten člověk zcela zásadně ovlivní chod školy na hodně dlouho dopředu. Pak ty školy často vypadají, jak vypadají."
Ve stopách obrozenců
Jan Grulich žije od narození v sousedním Sedloňově. Už jeho praděda tam měl tkalcovskou fabriku. Současný ředitel dobřanské školy vystudoval obor němčina a informatika na pedagogické fakultě v Liberci a Pardubicích. Rok strávil na evangelickém semináři ve Švýcarsku, farářem se ale stát nechtěl: procvičoval si jazyk a vydělával si jako malíř pokojů, číšník nebo organizátor zábavy pro rodiny s dětmi v hotelu. Po návratu domů nastoupil v roce 1999 jako učitel v dobřanské škole, která už tehdy byla soukromá. Tři roky předtím totiž chtěl okresní úřad zdejší − tehdy ještě státní − školu zrušit kvůli malému počtu žáků.
Hrozilo zavření školy po přibližně 250 letech, po něž v Dobřanech za všech režimů existovala. Podle kroniky tu místní farář děti vyučoval už od roku 1672, tedy ještě před zavedením povinné školní docházky. V malé podhorské vesničce se na začátku 19. století scházeli na faře u buditelského kněze Josefa Zieglera obrozenci jako František Vladislav Hek, Magdalena Rettigová a Josef Dobrovský.
Na ně navázali v polovině 90. let minulého století i místní nadšenci a založili občansky prospěšnou společnost Trivium, která školu určenou k zániku převzala. Jan Grulich se stal ředitelem v roce 2005 a od té doby se podoba zdejší dosud spíše konvenční výuky začala měnit. V tom roce sem chodilo pouze 70 žáků.
"Možná že jsme jediná soukromá základní škola v zemi, která nevybírá školné. Chceme ale, aby sem měl možnost chodit každý," zdůrazňuje Grulich. Přestože on i zakladatelé jsou věřící evangelíci, nejde o církevní školu. Na jednu nepovinnou hodinu náboženství týdně chodí kolem tuctu dětí, nevyučuje evangelický, nýbrž katolický farář. "To je tradice už z doby první republiky a s nynějším farářem je skvělá spolupráce," poznamenává ředitel.
Učitel s realitkou
Nejen děti, ale také kantoři jsou do školy ochotni každý rok dojíždět i z velké dálky. Třeba devětačtyřicetiletý učitel zeměpisu, tělocviku a anglické konverzace Jiří Killar. Denně jezdí autem 40 kilometrů z Hradce Králové a pak zpátky. Štíhlý muž s prošedivělou bradkou vystudoval učitelství, dva roky působil na gymnáziu v Dobrušce, ale pak strávil 10 let v zahraničí: v Izraeli, USA a ve Střední Americe "poznával svět" a pracoval například na farmách.
"Po návratu jsem se doslechl o této škole a jsem tu už devátý rok. Na jiné bych učit nechtěl. Je tu málo dětí ve třídách a výborní kolegové. Nevím, čím to je, pan ředitel asi umí vybrat lidi," usmívá se kantor, který si jako většina ze zdejších šesti mužských pedagogů musí přivydělávat. Platí to i pro ředitele Grulicha, coby internetového prodejce vitaminů a potravinových doplňků. Další kolega dělá průvodce turistů, jiný je soukromým zemědělcem. Zeměpisář Killar vlastní malou realitní kancelář. Z ní má podle svých slov větší příjem než z učitelského platu. "Nemovitosti dělám pro peníze, ale práce s dětmi mě naplňuje," prohlašuje.
"Peníze jsou jen jedna motivační složka, ale ne ta nejhlavnější," souhlasí ředitel, podle nějž mají jeho učitelé obdobné platy jako v jiných školách, snaží se jim ale přilepšit většími odměnami. "Důležitější je, když vás práce baví, dává smysl a společně zažijete úspěch," je přesvědčen otec tří dětí Grulich, z nichž nejmladší chodí na dobřanskou školu, dvě starší na gymnázium do Dobrušky.
Ředitel ovšem připouští, že kdyby si kdysi brigádami ve Švýcarsku nevydělal na vlastní byt, do školství by nejspíš nešel. Ve školství pracuje i jeho manželka, která je chůvou v mateřské škole, již společnost Trivium vybudovala před pěti lety coby součást multifunkční budovy ze dřeva, betonu a skla v sousedním Bystrém.
Další výrazný počin motivovaných lidí z Orlických hor a architektů Oldřicha a Kláry Bittnerových byl vyhlášen v roce 2014 stavbou roku Královéhradeckého kraje, přestože kraj na projekt tehdy nedal ani korunu a vše bylo financováno ze soukromých peněz. Na místě staré bratrské modlitebny vznikla modlitebna nová, ale také koncertní a přednáškový sál a zmíněná školka pro 28 dětí.
Jan Grulich a kolegové nyní shánějí peníze na dokončení přestavby základní školy. Před deseti lety vytvořili projekt a před dvěma roky získali dotace ve výši 26 milionů korun. Ceny stavebních prací ovšem mezitím výrazně vzrostly a ukázalo se, že chybí ještě šest milionů. Jeden milion se podařilo vybrat od rodičů a jiných dárců, ředitel a příznivci školy vymýšlejí další možnosti.
Jakou bys chtěl kérku?
Podnikatel Vratislav Depta se třeba rozhodl dávat škole 10 korun za každý uběhnutý kilometr při akci Běháme s Emilem. Přestože není nereálné metu 10 tisíc kilometrů brzy překonat, získaná částka sto tisíc korun na dokončení stavby zdaleka stačit nebude. "Domluvil jsem se tedy s královéhradeckou firmou Petrof a paní Zuzanou Petrofovou, že od ní odkoupím za výrobní cenu, která dělala zhruba 300 tisíc korun, klavír Republika, vyrobený k výročí založení Československa. A pak se ho pokusíme ve prospěch školy vydražit na charitativní akci," říká pan Depta. Loni časopis Forbes uspořádal dobročinný galavečer v pražském Rudolfinu, na němž se pianino podařilo vydražit za milion korun.
Ve slavném sále tehdy na klavír Republika zahrála obecenstvu i žákyně patřící mezi děti s handicapem, jichž chodí do dobřanské školy přibližně 15. "K inkluzi se postavili čelem už v době, než se o ní začalo mluvit. Do školy přijali před časem třeba chlapce na vozíčku z Náchoda, jehož několik škol předtím odmítlo, že na to nejsou vybavené. Pan ředitel Grulich ale prohlásil, že chlapce chce a kvůli němu klidně přestěhuje třídu z prvního patra do přízemí. Bylo pro něj důležité, aby žáci byli s těmito dětmi v denním kontaktu," vypráví otec jednoho ze školáků Pavel Jech.
"Máme svou vizi: chceme v Dobřanech vybudovat světovou školu," usmívá se Jan Grulich. V očích nejednoho žáka ale ústav pod Orlickými horami už světovým nejspíš je. "Když jsme se nedávno bavili o tetování, které má na rukou jeho strejda, zeptal jsem se svého syna, jestli by taky chtěl nějakou kérku," vypráví Vratislav Depta. "Hoch se zamyslel a prohlásil, že by si rád nechal vytetovat obrázek dobřanské školy."
Kdy už skončí ty nudné prázdniny?
