Vracejí se k udržitelnému způsobu života, jaký byl kdysi přirozenou součástí venkovského hospodaření. Od konce 70. let minulého století, kdy v Austrálii vyšla kniha Permaculture od přírodovědce Billa Mollisona a environmentalisty Davida Holmgrena, se mu také říká permakulturní.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekPřestože permakulturní a soběstačné hospodářství na první pohled vystihuje slovo "džungle", skrývá se pod ní zdravá a úrodná půda, bez které by nic přirozeně neprosperovalo − ani rostliny, ani zvířata.
"Mám spoustu divokých keřů, které plodí skvělé bobule. Pod nimi se mohou schovat slepice před sluncem a případnými predátory. Slepice pak zase chodí po pastvinách a čistí je od zvířecích parazitů," vysvětluje ekofarmářka Lucie Čápová, že každý prvek jejího hospodářství má nezastupitelnou roli.
Svou permakulturní farmu Čapí letka už dávno nedotuje − s tím, co vyprodukuje, si bohatě vystačí. Stejného životního rytmu se snaží dosáhnout i dvě další odhodlané ženy.
Nemáš špenát, použij bršlici
Ekofarma Čapí letka leží uprostřed svahů a strání nedaleko Krásné Hory nad Vltavou. Na zdejších loukách se spokojeně pasou koně, kozy, ovce, krávy i slepice. "Chodím většinou bosa, protože kontakt se zemí mě uzemňuje, víc si uvědomuji spojení s přírodou. Mám ráda provázanost člověka, zvířat a rostlin. Práce na farmě mě nevysiluje, já si při ní tak tančím," vítá nás farmářka Lucie Čápová, jež mezi okolními odstíny zelené a hnědé v sytě červených šatech doslova září.
V Mokřici, kde její farma sídlí, žije už sedmnáct let. Přistěhovala se z Prahy, kde původně pracovala jako manažerka hotelu nebo zákaznicím modelovala nehty. "Život v centru města mě nenaplňoval a já zatoužila po vesnici. Se sestrou a kamarádkou jsme už v té době organizovaly tábory pro děti, tak jsem začala hledat místo, kde bych mohla smysluplně žít a zároveň tábory pořádat," vzpomíná.
Chodím většinou bosa, víc si uvědomuji spojení s přírodou. Mám ráda provázanost člověka, zvířat a rostlin.
Do pozemků a domu v Mokřici se prý zamilovala na první pohled, a jak vzápětí dodává, o životě na farmě tenkrát měla dost zjednodušené představy. "Chtěla jsem mít pár koníků a kozu, abychom měli domácí mléko. Brzy ale přibyly slepice, kachny a husy, další kozy, prasátko, kočky a psi a nakonec i kravky. K farmě patřil starý jabloňový a švestkový sad. A vysazujeme další stromy i keře. V přírodě všechno souvisí se vším a je potřeba jí naslouchat."
Ještě po sedmnácti letech je Lucie Čápová prý stále na cestě, objevuje a obdivuje nové skutečnosti. "Příroda je mou největší učitelkou. Existuje spousta teorií o zásadách permakultury, nic ale neplatí univerzálně." Základem všeho je zdravá půda bohatá na vláhu, živiny, žížaly i další živočichy − proto Lucie Čápová neseče trávu nakrátko ani nehrabe listí, ale naopak intenzivně mulčuje. "Holá půda ve volné přírodě skoro neexistuje. Naopak uježděné lány polí zemi ničí, přestává propouštět vodu, nežijí v ní téměř žádní živočichové, a tudíž není úrodná," vysvětluje.
Areál jejího hospodářství tvoří několik oddělených luk, aby zvířata nespásla všechnu trávu najednou. Rostliny díky tomu mohou dorůstat a mají čas vykvést. Zvířata se tu vyskytují ve větších i menších houfech takřka na každém kroku. Přeskočíme proto několik elektrických ohradníků a společně míříme ke kozám. Každá má své jméno a lidí se očividně nebojí − jakmile vkročíme do ohrady, seběhne se k nám celé stádo.
"Zastávám názor, že zvířata by nám neměla dávat mléko ve stresu. Jsou velmi inteligentní a uvědomují si, že za mléko dostanou potravu a péči. Proto jim dáváme hlavně lásku a volnost. Kravky a kozy chodí dojit ráno i večer naprosto dobrovolně, často na nás před dojírnou už čekají," popisuje Lucie Čápová.
Ačkoliv zvířata chová především kvůli mléku a vejcím, přesto je občas také zabíjí. "Třeba kozlíky nebo kohouty, na jejich mase si rádi pochutnáme. Kohouti by se mezi sebou prali a kozla máme pouze jednoho plemenného, jinými kozly se připouštět ani nesmí," vysvětluje.
Úplně bez zásahů farmařit podle ní nejde. "Do přírody jsme zasáhli už v okamžiku, kdy jsme vyšlechtili plemena, jež snášejí a dojí o hodně víc, než tomu bylo původně," říká. Když procházíme kolem dvou dřevěných domků a obytného přívěsu, kde je právě ubytovaných několik hostů, vypráví nám o svém nápadu ukázat farmaření a permakulturní pěstování v podobě kurzů i hostům, kteří na farmu přijíždějí strávit dovolenou.
Jezdí sem převážně dva typy lidí: ti, kteří žijí ve městě a chtějí si permakulturu a farmaření jen vyzkoušet, a potom ti, kteří s takovým stylem života už začínají. "Společně dojíme kozy a krávy, kydáme hnůj, vyrábíme pastu na zuby a sýry." Hosté mají po celou dobu pobytu k dispozici domácí kosmetiku a čerstvé produkty z farmy i malé sýrárny.
Cestou k místu, kde sýry a další mléčné výrobky vznikají, míjíme rakytníky, klokočí, arónie, moruše a další divoké jedlé keře, z nichž farmářka za chůze otrhává zralé plody. "Všeho máme dostatek, pro všechno najdeme využití a nic nevyhazujeme. Farmu už dávno nedotuji, s tím, co vypěstujeme a vychováme, si vystačíme. Ale samozřejmě, že když děti chtějí zmrzlinu nebo já s kamarádkou na kafe, tak zajedeme do města a drobnosti si nakoupíme."
Lucie Čápová pěstuje rajčata, okurky, dýně i jahody, šlechtěné plodiny však ráda nahrazuje těmi, které v přírodě rostou volně. "Třeba dušený špenát zásadně nepřipravuji ze špenátu, používám místo něj bršlici a kopřivy, kterých je všude dostatek." V přírodě si pak sbírá maliny, ostružiny, borůvky a bylinky na čaj.
Ačkoliv farmu zásobuje vodou ručně hloubená studna, pro vodu na pití farmářka chodí nejraději ke studánce do lesa. "Věřím, že nejvhodnější voda pro nás je ta, kterou nám Země vydává dobrovolně… Jé, podívejte, letos je hodně škvorů. To je skvělé, nebudou mšice," raduje se, když z květu lichořeřišnice vytahuje neoblíbený hmyz. "Do města už se nevrátím, jsem tu spokojená. Nikdy jsem si nedávala obrovské cíle a neměla velká očekávání, vše přišlo přirozeně a samozřejmě. Proto jsem také nikdy nebyla zklamaná. A tím se celý život řídím."
Nejsem farmářka s bagrem
Zatímco soběstačná farma Čapí letka funguje na principu symbiózy rostlin, zvířat a lidí, Kateřina Horáčková, která je mezi permakulturisty známá pod přízviskem Katka Hora, vsadila na suroviny ryze rostlinného původu. "Svůj život se odjakživa snažím co nejvíc zjednodušit, vrátit ke kořenům a nekomplikovat jej úkony, které k přežití nutně nepotřebuju," vysvětluje drobná brunetka v pleteném klobouku, když vystoupáme k jejímu stavení ve svazích památkově chráněné vesničky Merboltice. Dům právě prochází zásadní rekonstrukcí, bude mít konopné a hliněné omítky. Na zápraží míjíme vanu s ohništěm, za rohem je zase venkovní sprcha a na kopci se tyčí kompostovací "kadibudka".
Permakulturisty nejvíc zajímá, jak udržet půdu živou, což vyžaduje především logické uspořádání zahrady.
K vegetariánství a postupně i veganství došla Kateřina Horáčková coby žena žijící dlouhodobě dobrovolně skromně z etických důvodů. "Chovat zvířata a starat se o ně tak, jak potřebují, je velmi náročné. Na rozdíl od rostlin je nikdy neošidíte. Farmář vegetariánem nikdy nebude, protože by to pro něj nebylo logické ani správné," pokračuje s tím, že zvířata jsou i z permakulturního hlediska velmi užitečná a vhodná, pokud je farma logicky poskládaná a krávy doplňují například slepice, které se významně postarají o parazity.
"Já ale nejsem farmářka s bagrem. Jsem bylinářka a zahrádkářka. Rozhodla jsem se jít cestou rostlin, ale poslední dobou se asi nejvíc specializuju na lidi," usmívá se žena, která se intenzivně věnuje přednáškám a workshopům, které v rámci šíření permakulturní osvěty pořádá po celé republice. "Když už se někdo rozhodne fungovat permakulturně a soběstačně, měl by si předem vyzkoušet, do čeho jde. Život na venkově nebo na farmě není pro každého," míní.
Permakulturisty nejvíc zajímá, jak udržet půdu živou, což podle Kateřiny Horáčkové vyžaduje především logické uspořádání zahrady. "Neexistuje ale žádný univerzální recept na permakulturní štěstí a úspěšně fungující zahrada vždy závisí na pochopení konkrétních podmínek. Celé je to o tom, kde jste a kdo jste. Jasně, může se vám líbit permakulturní zahrada v rakouských Alpách, ale totožnou nemůžete chtít vybudovat v Polabí," porovnává.
V domečku v Merbolticích žije bylinářka třetím rokem, ale k soběstačnosti směřuje už od roku 1995, kdy absolvovala stáž v Amsterdamu a setkala se poprvé s oficiálním výkladem myšlenek zakladatele permakultury Billa Mollisona. "Vyrůstala jsem v Praze, ale rodiče jsou chalupáři, takže k přírodě jsem nikdy neměla daleko, i když jako malou mě hrabání v zemi moc nebavilo, teď je to pro mě nejvíc," vypráví Kateřina Horáčková.
Je členkou různých mezinárodních organizací a hnutí, navštívila nespočet soběstačných komunit a farem v Evropě a sama se podílela na výstavbě permakulturních projektů v Česku, jako je například ukázková, veřejně přístupná Vlčihorská zahrada u Krásné Lípy, odkud nakonec odešla do Merboltic. I tady působí v místních sousedských spolcích a pořádá workshopy plstění, semenaření, sečení kosou či permakulturního designu pro české i zahraniční dobrovolníky.
"Když si pořídíte dům a snažíte se žít soběstačně, z permapohledu se říká: První rok to místo jen pozorujte, ať se naučíte, o co tam jde," poukazuje bylinářka na to, že každý kousek země je jiný, zatímco se přehrabuje ve své žížalí farmě − kompostu, kde množí žížaly a ty pak přenáší na potřebná místa. "A když se vedle sebe sejdou dva permakulturisti, je potřeba se domluvit, co a kde pěstovat, protože rostliny a zvířata spolu vzájemně komunikují."
Na svém svahu má Kateřina Horáčková staré i nové ovocné stromy, zeleninu a pochopitelně také arzenál bylinek, které suší v podkrovních pokojích. Rozdává semínka, vyrábí lžíce a náušnice, míchá čajové směsi a kombinuje vonné oleje. "To, co sama zatím nevypěstuju, poplatím vědomostmi, které předávám lidem. Pozemek a hospodářství si na sebe musí vydělat, jinak to není permakultura. Dotovat zelený ráj paralelní prací v korporátu by byl nesmysl. Musí to spolu souviset."
Pole je cíl
Když dorazíme na náves v jihočeských Chvaleticích, rodinná restaurace U Roubené studny má zavřeno. Naštěstí. V opačném případě si tady zvlášť přes obědy člověk bez rezervace nesedne a všichni jsou v takovém zápřahu, že není kdy ztrácet čas. Jak se píše na webových stránkách podniku: "Ten dělá to a ten zas tohle." A majitelka restaurace Stanislava Loutchanová nám vzápětí upřesní, že každý dělá spíš od všeho trochu. "Já třeba vyplňuju mezery, kde je zrovna potřeba − v kuchyni, na place, na statku i v mlékárně. Celé to kolečko mě baví, ale zoufale nám chybí personál, takže děláme, co můžeme."
Žádnou roubenou studnu jsme sice nenašli, podnik zato vítá hosty útulnou předzahrádkou prorostlou zelení, která vzdáleně připomíná džungli. Stanislava Loutchanová otevřela restauraci už v roce 2003, tehdy však ještě bez sebemenších ambicí vytvořit soběstačný projekt. "Vystudovala jsem gymnázium a vůbec jsem nevěděla, kterým směrem se v životě vydám. Věděla jsem jenom to, že nechci do města, ale chci zůstat na vesnici. Jsem venkovský typ," vzpomíná. Udělala si proto rekvalifikaci a zamířila do gastronomie.
Objekt, ve kterém se dnes restaurace nachází, byl tou dobou zrovna prázdný − kdysi tu bývala venkovská prodejna postavená v akci Z. "Zrovna byla k mání, tak jsem do toho šla. Líbila se mi myšlenka mít vlastní zahradu a něco z toho kouzlit. V oboru jsem pořád velký lajk, ale zřejmě právě proto nejsem přehnaná perfekcionistka a dokážu se na věc dívat s nadhledem, i když se všechno nedaří tak, jak bychom chtěli," odhaduje Stanislava Loutchanová.
Když dokončil studia i její bratr Miloslav, pustil se do hospodaření a na přilehlých pozemcích začal chovat zvířata. Menu restaurace se pozvolna proměnilo a Loutchanovi na něj zařadili maso z vlastního statku a mléčné výrobky jako sýry a tvarohy. "Když jsem před lety hospůdku otvírala, nic z toho by mě nenapadlo. Teď navazujeme na to, co člověk sám vypěstuje a vychová, ačkoliv kompletně celý jídelní lístek naše suroviny a produkty ještě netvoří," vysvětluje restauratérka, která by se ráda více věnovala práci na poli, aby vlastní produkcí dokázala pokrýt aspoň rostlinnou složku menu. "Máme velký skleník, takže zvládáme papriky, rajčata, okurky, ředkvičky, tykve, mrkev a podobně. Na ostatní ale zatím síly nezbývají. A také nám chybí drůbež a pořád hledáme kuchaře."
Vůbec jsem nevěděla, kterým směrem se v životě vydám. Věděla jsem jenom to, že nechci do města, ale chci zůstat na vesnici.
Součástí restaurace a statku je i malá mlékárna, kde se zpracovává čerstvě nadojené mléko. Domácí kváskový chléb s tvarohem je v nabídce restaurace stálicí. "Když jsem ještě byla na mateřské, vysnila jsem si kravičku. Ale zpracujte si třiadvacet litrů mléka denně doma v kuchyni. Tak jsme zřídili speciální místnost, ale když už byla místnost, jedna kráva zase nestačila," směje se Stanislava Loutchanová.
Na mléko nakonec chovají krav pět, její sestra Jana z něj peče dorty i zákusky, a tvarohy i sýry prodávají také v malém obchůdku přímo v restauraci. "Pomáhají i rodiče. Máme otevřeno od čtvrtka do neděle. Kuchyň jede od šesti, kolem sedmé dojíme, v osm se rozjíždí mlékárna, v devět přichází personál a v jedenáct začíná blázinec. Kromě toho na pastvinách statku pobíhá asi stovka krav, přeštických prasat a slepic. Jediné, čemu se Stanislava Loutchanová brání, je pěstování vlastního obilí. "Hlavní ambicí zatím zůstává zeleninové políčko, které hospůdku krásně doplní." Skleník už přestává stačit.
