Vzduchem prosviští desetiletá dívka zavěšená na jakési textilní liáně připevněné ke stropu. Zastaví se asi pět centimetrů od okna a letí zase zpět ke stěně na opačném konci místnosti. "Vláďo, mohl bys jít pryč? Já se chci taky zhoupnout," postrkuje padesátníka v brýlích druhá holčička a za chvíli coby živé kyvadlo i ona kmitá sem a tam mezi zdí a skleněnou výplní. Do toho duní diskotéková hudba. Nejsme na tréninku mladých cirkusových akrobatů, ale v kladenské škole Donum Felix (Šťastný dar), po níž nás provádí její zakladatel a jednatel Vladimír Dobeš.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekKdyž si všimne, jak lehce vyděšeným pohledem měřím vzdálenost letící dívky od okna v prvním patře, s klidem prohodí: "U nás se děti učí přebírat zodpovědnost samy za sebe. Za svou bezpečnost i učení. My dospělí máme za úkol vytvořit jim k tomu prostředí. Takže nebojte se. Podle fyzikálních zákonů z toho okna vyletět nemůže a do hlavy se nepraští. Máme to změřené," ujišťuje Dobeš, který dodává, že děvčata nacvičují "létací jógu".
Je druhé listopadové pondělí půl desáté dopoledne a před chvilkou skončil školní sněm. V největší místnosti na zemi i židličkách sedělo asi deset dospělých a zhruba dvacet dětí, tedy přibližně třetina z celkového počtu 66 zdejších žáků. Jedním z bodů dobrovolného "informačního kruhu" byla i nabídka "dílen". Součástí menu na dnešní dopoledne je "dílna" českého jazyka, "Matematika s Jirkou", dílna nazvaná "Příroda kolem" či další s názvem "Svoboda". A potom hodina plavání.
Záleží jen a pouze na dětech, co z toho si vyberou, nebo jestli raději nezvolí obyčejné zevlování, boxování do pytle v "řádírně" či hraní počítačových her na svém mobilu. Anebo létání na liáně nad hlavou pana Dobeše.
Naší ideologií je důvěra
Donum Felix je soukromá základní škola akreditovaná už pět let na ministerstvu školství. Stejně jako stovky jiných soukromých škol v Česku pobírá státní dotace, protože se zavázala plnit "rámcový vzdělávací program". Dělá to však originálním způsobem. To, že tu děti učitelům tykají, není zdaleka největší odlišnost od běžných vzdělávacích ústavů.
Kladenská škola vychází z britské Summerhill School, jejíž první "pobočka" byla otevřena v roce 1921. Podle jejího zakladatele Alexandra S. Neilla se činnost školy má přizpůsobit potřebám dětí, a ne dospělých. O tom, co se v ní bude dít a jaká tam zavládnou pravidla, se rozhoduje na školních sněmech, kde mají dospělí i žáci rovnocenný hlas. Pravidla se mohou neustále měnit. Někdy se užívá označení "svobodné" nebo "demokratické" školy. Neexistují v nich třídy podle věku a ani klasické vyučovací předměty.
V Donum Felix má devět vyučujících pedagogické vzdělání. Kromě nich je tam i psycholog, tři asistenti a tři dobrovolníci. V Česku se ještě do rejstříku ministerstva školství dostala jedna "svobodná škola" − Ježek bez klece z Brna. Mimo dosah státních peněz je pak asi desítka takzvaných komunitních škol vycházejících z podobných principů.
Dospělí z Donum Felix zdůrazňují, že za jejich snažením nestojí žádné náboženství ani konkrétní filozofický směr. Tím se liší třeba od waldorfských škol založených na antroposofických idejích. "Naší jedinou ideologií je důvěra," říká zdejší učitel matematiky Jiří Bartoš. "Jakmile dětem důvěru dáte, chovají se velice zodpovědně," doplňuje jednatel Dobeš, který se vedle vedení novátorského ústavu zabývá poradenstvím v průmyslu. Školu, kde se platí školné tři tisíce korun měsíčně, založil v roce 2015 se svou manželkou, psycholožkou Lucií Dobešovou a stavební inženýrkou Lubou Kokešovou.
Jsme součástí experimentu. Školu teprve opouštějí první absolventi, takže uvidíme, jak se jim bude dál dařit.
Podle Dobešových si děti ve svobodné škole snadněji než v té běžné najdou motivaci k tomu, aby dělaly a učily se, co je baví. Právě proto, že je k tomu nikdo a nic nenutí. Známky v Donum Felix odpadají. Slovní písemné hodnocení se dává žákům jen jednou za pololetí a připomíná spíše motivující proslov.
"Léta jsem učil matematiku a občanku na základních školách. Z toho, co jsme probírali, děti za čtrnáct dní nevěděly nic. To bylo frustrující," vzpomíná na svou předchozí praxi matematikář Bartoš. Na jeho pondělní hodinu "Matematika s Jirkou" přišlo pět dětí. "Víc 'učící' dny než pondělí jsou středa a čtvrtek, to přijde i větší počet," říká Bartoš.
Chaos, který má hranice
Dívky se stále ještě houpají na liáně, ale mezitím se ve stejné místnosti sešlo kolem televizního monitoru třináct dětí. Budou sledovat přírodovědný film Neuvěřitelné ryby a pak o něm diskutovat. Kousek odsud asi dvanáctiletý kluk hází plastovou lahví naplněnou žlutou tekutinou. Dělá to docela rámus. "Kdyby to ostatním vadilo, řekli by mu to. Ale film si pustili nahlas, tak je to asi neruší," prohodí pan Dobeš.
Přemítám, jestli se v prostředí, které na první pohled vypadá jako přípravka anarchistů, dá něco naučit. Na chodbě sedí dva kluci a skládají Rubikovu kostku. Ptám se, jestli si dnes vybrali nějakou z nabízených "dílen" − češtinu, nebo spíš matiku? "Ne, my budeme skládat," říká jedenáctiletý Alex. "A pak možná půjdu na fotbálek," dodá o rok mladší Lukáš. A co jste dělali ve škole minulý týden? "Taky skládali," povídá Alex. "A naučil ses něco?" nedám se. "Nevím," krčí rameny Alex. "Já myslím, že ses dost naučil z toho, jak jsme řešili ty problémy," napovídá Lukáš. "Problémy" prý podle hochů tkvěly v tom, že si ve škole "s klukama furt nadávali", ale nakonec vše vyřešili: dohodli se, že si už nadávat nebudou.
Vladimír Dobeš vysvětluje, že ve škole funguje takzvaný VOP čili Výbor na ochranu práv. Pokud mezi dětmi, případně dětmi a učiteli vzniknou třenice, mohou si neshody veřejně vyříkat − na schůzce se všemi aktéry a členy výboru, což jsou čtyři děti a dva pedagogové. Přijít mohou ale také nezúčastnění nezletilci. Během dne jsem "véópéčko" navštívil. A narazil jsem tam na Alexe, stále s kostkou v ruce. "Podání" na něj sepsaly dvě dívky, jimž prý nadával. Výbor pak s Alexem a děvčaty diskutuje o příčinách jejich nevraživosti a snaží se je navést k vzájemnému smíru.
"Snažíme se pomoct dětem, aby si konflikty řešily samy," podotýká Dobeš. Na ranních školních sněmech děti společně s dospělými také tvoří pravidla školy. "O nich se hlasuje tak, že se zjišťují potřeby všech a návrh se přijímá až ve chvíli, když ti, kteří byli proti, už nemají lepší protinávrh. Tahle škola tedy není chaos bez hranic. Děti tím, že si samy vytvářejí pravidla, značně mentálně rostou," míní Dobeš. Odhlasovalo se třeba, že do jedné hodiny odpolední nebude možné využívat školní počítače k hraní her. Na soukromých mobilech a tabletech se ale "pařit" může.
Na hodině češtiny v podkrovní místnosti sedí mladá pedagožka s pouhými dvěma žáky. Probírá s nimi větné členy. "Asi to budu potřebovat znát, chtěl bych jít na střední školu," vysvětluje čtrnáctiletý Vojtěch, proč si dnes vybral češtinářskou dílnu. Podle učitelky Lucie Dudíkové děti vstřebají učivo snadněji, když přijdou dobrovolně a mají motivaci − třeba právě před zkouškami na střední. Pak se podle pedagožky za pár měsíců naučí to, co jiní v běžné škole za několik let. "Tam máte třicet žáků a většina z nich si místo sledování výuky stejně pouští nějaký svůj vnitřní film," podotýká Dudíková.
Až přijde domů, mobil mu vezmu
Sborovně se tu říká "týmovna" a kromě pedagogů v ní nacházíme svačící děti. V "hudebně" preluduje dívka na piano, kluk mlátí do bicích, jsou tu ještě tři kytary. Místnost, kde visí boxovací pytel a jsou florbalové hole a žíněnky, se jmenuje "řádírna". Právě tam několik kluků zrovna "řádí", ale na mobilu. Partička s mobily v rukou sedí také na chodbě. Hrají hru Clash Royale. "Děláme experimenty. V té hře jsou postavy, které můžou dělat různé věci, ale my tam dáváme jen ty, co ničí budovy," vysvětluje jedenáctiletý Jáchym. A bude se dnes zabývat i něčím jiným? "Půjdu na plavání," poznamená hoch.
Později volám Jáchymově mamince. "S tím, že bude ve škole hrát počítačové hry, jsem se smířila. Zakladatelé nám říkali, že když svoboda, tak úplná. Když Jáchym přijde domů, mobil mu vezmu, ať na tom není celý den," říká Magda Pěnčiková, povoláním učitelka angličtiny. Dodává, že její syn je v Donum Felix teprve od letošního září. V běžné základní škole si "nesedl s učiteli", poté jej dva roky v rámci individuálního vzdělávání učila doma sama. V Donum Felix prý Jáchyma baví historie a fyzika. "Pracuju 26 let ve vzdělávání a vím, že když někdo sám nechce, nic se nenaučí. Ale na rovinu: jsme součástí experimentu. Tu školu teprve opouštějí první absolventi, takže uvidíme, jak se jim bude dál dařit."
V jedné místnosti sedí kolem stolu asi osm dětí a píšou na papír, co si představují pod pojmem "svoboda". Svou myšlenku pak mají rozvést v následující konverzaci se spolužáky a přítomnými učitelkami. Ty jsou tu s nimi tři, protože jinde zatím jejich účast není nutná − početná omladina "pařící" na chodbě na tabletech či skládající Rubikovy kostky vedení nepotřebuje.
Tři dospělí pak asistují i čtyřem dívkám v dílně "Rozmlouvání s živly a květinami", kterou si vymyslely samy žačky a hodina připomíná spíše ezoterickou seanci. "Vykážeme to jako přírodopis. V aktivitách dětí hledáme zpětně obsahy podle našeho vzdělávacího programu. Zrovna tady mi to přišlo jako ukázka jejich introspekce a empatie k přírodě," říká Dobeš.
Tvrdí, že jejich škola není ani tak nějakou abstraktní oslavou idejí svobody jako spíš reakcí na to, co se děje na trhu práce. "Lidé jsou nahrazováni programy a roboty, dosavadní hierarchické řízení organizací už ustupuje strukturám založeným na sebeřízení. Mladí chtějí být autonomní a dělat práci, která dává smysl a baví je, peníze jsou často až na druhém místě," prohlašuje zástupce Donum Felix. A na takový svět chce prý jeho škola žáky připravit.
Kousla jsem se
Americký psycholog Peter Gray udělal v 80. letech minulého století výzkum mezi absolventy škol typu Sudbury, které mají blízko ke školám Summerhill, a zjistil, že 75 procent z nich se dostalo na vysoké školy a ti ostatní vedli "plnohodnotný život". Sám Gray ale měl syna na jedné ze svobodných škol, je otázka nakolik byl objektivní. Žádné nezávislé podrobnější průzkumy úspěšnosti absolventů zřejmě nejsou k dispozici.
Posledních třicet let svobody jsme zcela nevyužili. Třeba to bude i tím, že děti pořád učíme jen poslouchat.
Jak se vede absolventům svobodných škol v Česku, zatím můžeme posoudit jen na malém vzorku. Z Donum Felix odešli první dva teprve loni a dalších šest patnáctiletých letos na jaře. Na střední školu se dostali čtyři, dva šli na učební obor, jeden začal rovnou pracovat v rodinné firmě a o posledním škola nemá informace.
Jediným žákem, který byl přijatý na gymnázium je Dobešova dcera Valerie. Po telefonu vypráví, že na Donum Felix chodila celý druhý stupeň a třeba matematiku, kterou jí předtím v běžné škole "znechutili", celé tři roky neměla. "Na začátku devítky jsem se ale kousla a věnovala se jí denně minimálně hodinu ve škole a pak i doma. U přijímacích zkoušek jsem potom získala 25 bodů z 50 možných a přijali mě," říká.
Další absolventka Zuzana šla už loni na uměleckou střední školu. Tam dělala pouze výtvarné talentové zkoušky, ale matematiku má v prvních dvou ročnících. "Mně nešla nikdy a loni jsem z ní dělala reparát. Myslela jsem si, že na tom budu hůř než ostatní spolužáci, ale není to tak, protože je ten předmět taky nebaví," podotýká studentka, jež vzpomíná na Donum Felix ráda kvůli "učitelům pohodářům".
Náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys podotýká, že i žáci alternativních škol včetně Donum Felix musí na konci pátého a devátého ročníku prokázat, že zvládnou penzum učiva stanovené ministerstvem školství a jeho takzvaným rámcovým vzdělávacím programem. "Nejsou však nijak centrálně přezkušováni," doplňuje Andrys a dodává, že znalosti dětí − především v matematice a českém jazyce − by měla vyhodnotit sama škola.
Inspekce při své poslední návštěvě v Donum Felix loni v květnu zjistila, že "přetrvávají nedostatky v evaluaci výsledků vzdělávání", přičemž předcházející kontroly zjistily "nedostatky zásadní". Škola prý důsledně neevidovala, které z nabízených učebních činností si žák vybral a zda směřoval "ke všem očekávaným výstupům školního vzdělávacího programu".
Na druhé straně inspekce ocenila ve srovnání s běžnými školami větší zájem a motivovanost žáků, jejich častější spolupráci a diskusi, větší aktivitu. Inspektor Andrys však podotýká, že "tato pozitiva souvisí i s nižším počtem žáků ve škole, a ne pouze s deklarovaným alternativním přístupem". Inspekce byla v Donum Felix od roku 2015 už šestkrát.
Ještě svobodnější
V Liberecké Sudbury škole se naproti tomu inspektoři za čtyři a půl roku její existence neobjevili ani jednou. Tuto "demokratickou" školu jsme v půlce listopadu navštívili v jejím provizorním sídle na chalupě ve vsi Rádlo. Ani tady nás nepřivítalo ticho v lavicích, ale anarchistický mumraj v obou patrech dřevěné stavby.
Na rozdíl od Felix Donum není tento alternativní vzdělávací podnik akreditovaný na ministerstvu školství, nebere tedy dotace, ale zároveň se jeho chod nesnaží zvenčí nikdo usměrňovat. Jde vlastně o komunitní školu, jakých jsou dnes v Česku už desítky. Liberecká Sudbury škola s 26 žáky ale patří k zhruba tuctu těch, v nichž se děti mohou svobodně rozhodnout, co budou během "vyučování" dělat, nebo zda třeba nebudou dělat vůbec nic.
Oproti Felix Donum tu dospělí žákům ani nepředkládají žádný seznam "dílen". V nevelké a volně průchozí budově se ovšem neustále něco děje, i když většina činností připomíná spíš umělecké nebo výtvarné kroužky. "Nedávno ale přišlo jedno dítě třeba s tím, že chce naučit psací písmo, do té doby psalo tiskacím," poznamenává zakladatel školy Pavel Branda.
Kolem něj se točí houf dětí, z nichž tři jsou jeho vlastní. Dnes do školy dorazilo jen šestnáct žáků. Zhruba polovina z nich má oči přišpendlené na obrazovkách mobilů a tabletů, někteří jedinci se od nich během naší tříhodinové návštěvy vůbec neodlepí. "Vypadají z toho už malinko vypatlaně," prohodí na jejich adresu jeden z jejich spolužáků.
Projekt svobodných škol není pokus na dětech, ale cesta k tomu, aby prožily šťastný život.
Zakladatel Branda ujišťuje, že škola funguje na základě "mnoha pravidel přijatých školní radou", kterou tvoří dospělí i děti. Žáci i "průvodci", jak se tu učitelům někdy říká, si tu například musí sami uklízet. A právě nepořádek z minulého dne se teď řeší na ranním sněmu. Nakonec se odhlasuje vznik "hlídky" tří kluků, kteří budou na úklid dohlížet. Potom se probírá program školního jarmarku a odhlasuje se podoba videa, s jehož pomocí chce škola vybrat peníze na výtvarný ateliér v nové budově školy. Ta se staví na konci obce a Liberecká Sudbury škola, která chce přijímat děti z celého libereckého regionu, se do ní má přestěhovat příští rok.
Děti v Rádle neprojevují na sněmu takovou iniciativu jako ty v kladenské škole, mluví tu hlavně dospělí. Je to zřejmě i tím, že nejstarším žákem je teprve dvanáctiletý Matěj, mimochodem syn zakladatele Brandy.
Číst se naučili všichni
"Do první třídy chodil Matěj v normální škole, ale přestože ho v předškolním věku učení bavilo a sám se třeba naučil číst, po pár měsících přišel ze školy s tím, že to tam nesnáší, protože ho pořád k něčemu nutí," vypráví Branda, absolvent VŠE, který má na starosti řízení evropských projektů v Libereckém kraji a učí regionální politiku Evropské unie na Technické univerzitě.
Podle něj je v době, která vyžaduje, abychom se "učili celý život", averze k učení to nejhorší, co může člověk získat. Když si pan Branda před více než pěti lety přečetl knihu o školách typu Sudbury, rozhodl se takovou založit také v Česku. Začínali s osmi dětmi. Dnes vybírají školné 3,5 tisíce korun měsíčně. Mezi rodiči dětí je architekt, obchodník, restaurátor či majitel bioobchodu. Škola žije také ze sponzorských darů, na stavbu nové budovy Branda podle svých slov použil vlastní úspory a vzal si i úvěr.
Rádelská Sudbury má "vyučování" zatím jen tři dny v týdnu, příští rok je rozšíří na pět. Ve škole působí čtyři "dospěláci", během dne jsou ve škole ale jen dva nebo tři. Dvě "průvodkyně" mají pedagogické vzdělání, jedna je češtinářkou a angličtinářkou pro druhý stupeň a druhá má obor výchova ke zdraví. "Ještě se ale nestalo, že by se tady někdo třeba nenaučil číst," tvrdí Branda.
Protože do Rádla nechodí inspekce a děti navštěvující neakreditované komunitní školy spadají do škatulky "individuální vzdělávání", musí přijít podle zákona každého půl roku na přezkoušení do některé z akreditovaných základních škol.
"Nešlo mi násobení a dělení," vzpomíná na poslední přezkoušení na jablonecké základce devítiletý František. "Ale táta mi to pak doma vysvětlil," dodává. Děti tedy musí to, co škola částečně zamešká, nejednou dohánět doma, případně někde na doučování. Také "dospěláci" v Sudbury říkají, že jejich škola není "úplně pro každého". Předpokládá se tu, že rodiny se o vzdělání svých dětí zajímají víc než "průměr", ostatně komunitní školy běží na principu domácího vzdělávání.
Zeptal jsem se na názor i učitele, který Františka přezkušoval. "Nemám pocit, že se ztratí. Je slabší v počítání, ale pěkně četl, umí skvěle komunikovat a uvažuje v souvislostech. V běžných školách děti zvládají spoustu učiva, ale ruku na srdce: co z toho si později pamatují a využívají v životě?" ptá se Jakub Kahánek ze základní školy v Jablonci nad Nisou, kde vyučuje v tamních montessoriovských třídách. Školy Montessori jsou známé také alternativní výukou, jejich režim ale není tak volný jako v těch svobodných.
V podkroví chalupy se kolem Pavla Brandy shromáždilo asi osm dětí. "Existuje moře, do kterého skočíte a nepotopíte se?" pokládá otázku. Rozvine se beseda na téma Mrtvé moře doprovázená pokusem: do osolené vody položí dospělák vejce, které se neponoří, ale zůstává na hladině. Pokračuje diskuse se střípky fyziky, přírodopisu i zeměpisu. Žáky to baví a pan Branda slibuje, že zítra si budou vyprávět o přílivu a odlivu.
Polovina dívek ale dává v dolní místnosti přednost hře s figurkami "pečopáky". Asi pět chlapců je stále ponořeno ve svých mobilech. "Tímhle se také učí," ujišťuje Zdeněk Horský, původně konstruktér v automobilce, dnes jeden z průvodců v Sudbury. "Svět je dnes zaměřen na internetové dovednosti. Třeba z nich budou dobří ajťáci," říká. Podle Horského děti svou "přirozenou touhu" učit se novým věcem projeví dříve či později samy poté, co je mobily přestanou bavit.
K pravidlům školy patří také to, že o přijetí nového uchazeče o "průvodcovské" místo rozhoduje školní rada, kde mají většinu hlasů děti. Když je tedy dospělák nezaujme během prvního dne, kdy přijde jen na zkoušku, nemá šanci.
Spokojený metař
Na propagačních tričkách rádelské školy je vytištěn citát zakladatele summerhillských škol Neilla: "Lepší spokojený metař než neurotický předseda vlády." Pavel Branda ale zdůrazňuje, že jeho cílem pochopitelně není vychovávat neambiciózní nádeníky, nýbrž aktivní jedince s motivací neustále se něco nového učit. "Posledních třicet let svobody jsme zcela nevyužili. Třeba to bude i tím, že děti pořád učíme jen poslouchat. Když poznají, že jsou za své životy samy zodpovědné a mohou mnoho věcí změnit, nebudou už tak lehce manipulovatelné."
Zakladatel Branda nám pak v dešti ukazuje stavbu nové školy na konci vesnice. Měla být hotová už v listopadu, ale stojí tam zatím jen nezastřešené dřevěné obvodové zdi. Pan Branda tomu, že škola bude během pár měsíců hotová, ale stále věří. Stejně tak je přesvědčen, že projekt svobodných škol "není experiment na dětech, ale cesta k tomu, aby prožily šťastný život".
