Architekt Boris Redčenkov
Foto: Jan Dytrych
"Jak se bude stavět v budoucnosti? Nemusí to být dynamická a ukřičená architektura, ale tichá a pokorná, jež vytváří město, splyne s přírodou," říká Boris Redčenkov, jeden z nejvýraznějších současných architektů a spolumajitel A69 – architekti.

Tento článek patří do placené sekce.

Pro vás jej odemknul někdo, kdo má předplatné.


Pokud budete předplatitelem, budete moci stejným způsobem odemykat placené články i pro své přátele.
A získáte i řadu dalších výhod.

Je to náročný byznys. Vyčerpávající. Když vás to nebude bezmezně bavit, nemá smysl, abyste dělali architekturu, říká studentům, kteří navštěvují jeho ateliér na ČVUT, a sám rovněž tak žije. Boris Redčenkov navrhuje se svými kolegy Prokopem Tomáškem a Jaroslavem Wertigem rodinné vily, bytové domy i městské čtvrti a zdá se, že nápadů je v jejich společné firmě A69 − architekti i po 25 letech stále na rozdávání. Právě se všichni tři podepsali pod územní studii, v níž jedna z nejnehostinnějších částí pražského Smíchova dostává podobu zajímavého místa k životu.

reklama

Rada hlavního města Prahy před několika dny schválila vaši studii vztahující se k Plzeňské ulici. Co je to vlastně za studii?

Je to vize budoucí proměny Motolského údolí − tedy územní studie, kterou zadala Rada Městské části Praha 5 jako koncepční materiál, k němuž by se měly vztahovat všechny projekční aktivity v oblasti ulic Plzeňské a Vrchlického, a to v rozmezí od Anděla až k Motolu. Věříme, že je možné tento dopravně vytížený prostor revitalizovat a zklidňovat.

Budete vy sami projektovat i některé stavby, jež jste ve studii navrhli?

Spíš budeme vystupovat v roli autorů koncepce a ostatní projektanti by své záměry měli s námi konzultovat. Studie jsou pro radní Prahy 5 vlastně "noty", podle nichž chtějí jednat a některé nápady brzy realizovat.

Zaujala je třeba možnost odkrytí Motolského potoka a zkultivování křižovatky před Buďánkami, cyklotrasa ve svazích podél Vrchlického ulice, promenáda okolo motolských rybníků nebo proměna košířské vozovny na společenské centrum…

Pokud si dobře vzpomínám, kdysi jste podobnou studii vytvořili pro Cheb.

V roce 2000 jsme navrhli revitalizaci Poohří a přizvali ke spolupráci sociologa Bohuslava Blažka, který měl Sudety dokonale zmapované a otevíral diskuse tam, kde nikdo nechtěl ani přemýšlet o takových tématech, jako je propojování krajin či obydlování veřejného prostoru.

Motolské údolí v Praze podle představ ateliéru A69 – architekti. Zdejší košířská vozovna se má proměnit v kulturní a společenské centrum. Vizualizace zachycuje pohled do budoucnosti.
Motolské údolí v Praze podle představ ateliéru A69 – architekti. Zdejší košířská vozovna se má proměnit v kulturní a společenské centrum. Vizualizace zachycuje pohled do budoucnosti.
Foto / vizualizace: A69 - architekti
Motolské údolí v Praze podle představ ateliéru A69 – architekti. Zdejší košířská vozovna se má proměnit v kulturní a společenské centrum. Fotografie zachycuje nynější stav.
Motolské údolí v Praze podle představ ateliéru A69 – architekti. Zdejší košířská vozovna se má proměnit v kulturní a společenské centrum. Fotografie zachycuje nynější stav.
Foto / vizualizace: A69 - architekti

Jak byla vaše studie v Chebu přijata?

Přihlásili jsme se do soutěže a město náš projekt odmítlo. Zastupitelům se nelíbilo, že jsme navrhli odsunout tenisové kurty, které byly také na břehu Ohře, na jiné místo. Chtěli jsme, aby tyto lokace byly přístupné všem lidem a nesloužily jen několika devadesátkovým byznysmenům, kteří si tam chodili jednou za týden zapinkat. To nám přišlo jako nevyužitý potenciál veřejného prostoru. Jenže dotyční byznysmeni − tenisté měli ve městě vliv, a tak studie padla pod stůl. A vznikla jiná, která "přikreslila" vedle kurtů na břehu řeky ještě hotel. To už byla evidentní privatizace veřejného prostoru, což nás naštvalo, a tak jsme své návrhy představili v chebském muzeu. Výstava se jmenovala Krev Chebu, pozvali jsme Hanu Hegerovou na otevření a její jméno přilákalo množství lidí. Jasně, přišli na Hegerovou, ale když už tam byli… Za pár týdnů vzniklo občanské sdružení Krev Chebu, které si studii od nás odkoupilo a začalo jednat se zastupiteli.

Jak to dopadlo?

Občané naši studii prosadili, byla schválena jako koncepční materiál a podle ní byla pak také část břehů Ohře skutečně upravena.

A tenisté se stěhovali?

Stěhovali. Zrovna nedávno jsem potkal jejich šéfa. V roce 2000 mě chtěl zastřelit a teď si pochvaloval: "Hele, my máme úplně novej areál s moderní halou, kurty i s hotelem. Je to paráda!" Řekl bych, že to byl tehdy důležitý krok, který nakopl veřejný život v Chebu a povýšil břehy Ohře na zajímavý prostor, jehož poslání se postupně naplňuje. Dnes je to nejpopulárnější místo pro volný čas ve městě.

Řeka Ohře hrála tehdy ve vaší koncepci hlavní roli. Teď pro Prahu 5 navrhujete, aby Motolský potok byl vyveden na povrch a jeho břehy se staly zónou odpočinku.

Linie potoků a řek představuje zajímavý fenomén, který je ve většině měst stále opomíjený. Baví nás o těchto možnostech přemýšlet.

Baví vás to víc, než když navrhujete dům nebo bytový areál?

Je to asi tím, že učím také na ČVUT a tam o veřejném prostoru mluvíme často. Není mi úplně vlastní se studenty navrhovat jednotlivé domy, baví mě urbanismus, hledání potenciálu měst i jejich problémů. Když je dobře udělaný urbanistický plán, žádný dům to ani nemůže moc pokazit. Ale když nejsou žádná urbanistická pravidla, či jsou špatná, může i jeden jediný objekt poznamenat prostor tak, že přestane fungovat, lidé mu nerozumí, začnou se mu vyhýbat. A město ztrácí kontury.

Jak se tedy díváte na současné hlavní i dílčí územní plány v Praze?

Vzniká Metropolitní plán, což považuji za zásadní pozitivní změnu. Současně vznikají desítky dílčích studií podobné té naší v Praze 5 − plán rozvoje pražských náplavek, celého systému Vltavy, pracuje se na přestavbě brownfieldů, jako jsou Bubny, Rohan…

Důležité je však především dokončit obchvat Prahy. Tím se zabývají kolegové v Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy a já pevně věřím, že i promýšlejí, co všechno lze podniknout, až obchvat bude dokončen. Kde všude lze město víc vrátit lidem a třeba Malou Stranu zcela osvobodit od dopravy. Synergie je důležitá.

Boris Redčenkov (50)

Architektonický ateliér založil s Prokopem Tomáškem v roce 1994, posléze se k nim přidal Jaroslav Wertig. Tři spolužáky z ČVUT spojuje kromě roku 1969, kdy se narodili a po němž pojmenovali firmu, ambice vytvářet "autorskou architekturu reagující na místo, čas a okolnosti". To říkají a v ateliéru A69 – architekti navrhují i staví. Boris Redčenkov vede od roku 2013 také vlastní ateliér na Fakultě architektury ČVUT.

Žije v Praze, má dva syny.

To jsou plány na desítky let, což obyčejnému smrtelníkovi nepřidává na optimismu. Co to dělá s architektem?

Náš největší projekt − Smíchov City − se dělá devět let a ještě se nezačalo kopat. Přitom je to projekt, který prošel všemi povolovacími procesy hladce, je vnímán pozitivně. Samozřejmě že nám to bere síly. Občas člověk potřebuje prostě vyskočit na pódium a rychle slyšet odezvu! A na to jsou zase skvělé ty malé domy.

Dům Eggo, originální vila na kraji lomu, nebo Dům Loď.

Namátkou vyjmenovávám rodinné domy, s nimiž jste sklízeli profesní ocenění.

A teď jste vyhráli také soutěž na projekt veřejné knihovny v Turnově, která vypadá jako skála…

To má příběh. Kolega Prokop Tomášek a já jsme v dětství často jezdili do Českého ráje, máme k tomu kraji vřelý vztah, a tak jsme navrhli budovu − skálu, v níž je vytesána knihovna. Když člověk vstupuje, jako kdyby procházel mezi skalními věžemi, středová puklina je parafrází na tamní soutěsky, třeba na tu u Drábských světniček. A když vystoupáte až nahoru, stanete před borovicí, která je obvykle někde na vršku skály také nalepená. Rozhlédnete se − a celý Český ráj je jako na dlani. Hodně nás to bavilo.

Když mluvíte o projektu, vždy v množném čísle. Ateliér jste založil s Prokopem Tomáškem před 25 lety, o dva roky později se přidal Jaroslav Wertig a takhle fungujete po celou dobu. Máte rozdělené úkoly?

Každý projekt začínáme se třemi koncepty, o nichž diskutujeme, až jeden vyhraje. Anebo se tři koncepty začnou prolínat, až vznikne nový autentický, což je většinou to nejlepší, co se může stát. V poslední době máme ovšem hodně práce, častěji se stává, že jeden z nás řekne: "Hele, já na to nemám vyhraněný názor, nebudu to komplikovat." Ale společný dialog je kořením našeho ateliéru a musíme si jej hýčkat. Výhodou také je, že máme v partě výtvarníka, který je citlivý k prostoru, struktuře, barvám. Prokop Tomášek většinu našich projektů kreslí a dotahuje, já jsem spíš rozjížděč a Jarda zase propagátor a nekompromisní konceptualista. Někdy se tyto naše úlohy prolínají nebo mění. Ale málokdy.

Jste přátelé, potkali jste se na studiích?

Vyrostl jsem ve Františkových Lázních, a když jsem se hlásil na architekturu, nebyl jsem zdaleka sám. V krátkém časovém rozpětí jsme na ČVUT byli přijati čtyři z našeho města. To mi přijde výjimečné. Františkovy Lázně jsou pětitisícové městečko, ale plné architektury. Chodili jsme tam parky, kolem pavilonků, kolonád a eklektických lázeňských domů − Jarda Wertig, Lucie Kokorevová, David Cais a já, až jsme vsadili na architekturu. S Prokopem Tomáškem jsme se pak potkali na ČVUT a já jej víceméně zlanařil, aby šel se mnou po absolutoriu zpět na západ. Měl jsem utkvělou představu, že musím založit ateliér doma, že tam na nás všichni čekají. Ale nechtěl jsem tam být sám, nejsem moc velký individualista. V té době jsme měli s Prokopem kapelu, malovali jsme, cestovali, sdíleli jsme spoustu věcí, nakonec tedy i ateliér, do něhož po dvou letech přibyl Jarda Wertig. A měli jsme štěstí, že nám tamní doktor Peták zadal stavbu sanatoria a svou soukromou vilu.

Takže jste doma přece jen zanechal stopu.

Začátek byl naivní, ale i progresivní, no − asi jako jsou dnešní mladí. Člověk je na ně někdy naštvaný, jak se hrnou dopředu, loktujou o sto šest, ale asi jsme se chovali podobně. Vše jsme kritizovali, za což nás měli rádi novináři, ale místní lidi a politici už tolik ne. Nicméně jsme si vyvzdorovali první zakázku od města. "Jenom kritizujete, tak nám tady opravte Anglickou ulici," řekli nám na radnici a my jsme to pojali po svém. Za projekt jsme získali Grand Prix, ale starosta málem dostal infarkt. Kontroverzní byl zvláště systém osvětlení ulice. Lampy jsme totiž udělali z betonových sloupů, které se běžně používají na rozvod elektřiny. Kdyby nebylo tři dny před volbami, asi by je dal starosta zbourat. Nestihl to. To osvětlení je tam dodnes, stojí také sanatorium doktora Petáka i jeho dům, který zase dostal nějakou cenu v Londýně. Naše první vila se spoustou technických chyb, ale majitel nám to toleroval. Vlastně jsme měli štěstí, potkali jsme fajn lidi, kteří nám dali důvěru. Tak to v architektuře chodí.

Proč jste se přestěhovali do Prahy?

Na přelomu tisíciletí jsme rok makali na urbanistickém projektu Poohří, a když padl pod stůl, byli jsme unavení a zklamaní. A právě tehdy jsme vyhráli soutěž na Villa Park Strahov, což byl nečekaný, ale silný impulz ke změně. Potřebovali jsme další architekty, v Chebu nikdo nebyl, a tak jsme se posunuli do Prahy.

Jak vás tak poslouchám, architektura je bitva a náročný byznys.

Zrovna jsem to vysvětloval studentům. Měli odevzdat práce, někteří nespali 60 hodin, a já jim říkal: "Ano, je to vyčerpávající. A když nebudete mít pocit, že vás to bezmezně baví, tak to nemůžete dělat. Architektura je byznys, s nímž se člověk může uživit, ale nevytvoří si takový kapitál, aby v padesáti mohl skončit. Architekti v Česku nevydělávají tolik jako právníci nebo IT specialisté."

Ale nejsou špatně placeni, ne?

Když si uvědomíte, jak jsou vytíženi a jakou nesou odpovědnost, především když už jde o realizační projekt a spoustu detailů, které musí přežít věky, je to neadekvátní ohodnocení. Když kolegům z Německa nebo Rakouska říkám, na jakých projektech děláme, odhadují, že na to máme aspoň 100 lidí a že nám to zajišťuje práci do konce života. Jenže české honoráře jsou jiné.

Jak vůbec chápete roli moderní architektury v současném světě?

Na rozdíl od lékařů architekt své omyly nemůže pohřbít. To je starý vtip − ale stále pravdivý. A nás samozřejmě do konce života budou drtit některé nepovedené věci.

Svůj osobní přístup k architektuře pak chápu v rovině jakési služby.

Služby klientovi, veřejnosti, developerovi?

Úkolem architekta je pochopit zadání investora a vykomunikovat jej tak, aby stavba byla užitečná, funkční, ale i krásná. Aby posilovala místo, do kterého vstupuje. Často samotnému návrhu předcházejí dlouhé diskuse s investorem, kdy si s námi ujasňuje, co vlastně chce a potřebuje, ať už se jedná o soukromého investora nebo o město. Nemám ambice zaplavit svět egoistickými vynálezy, ale spíš doplňovat strukturu města, vytvářet pro lidi zajímavý prostor k žití. Pro výsledné řešení je určující správná kombinace a poměr empatie jak vůči klientovi, tak vůči místu, městu či krajině.

Spolupracujete ale také s developery a ti se obvykle snaží z prostoru vytěžit co nejvíc.

I tehdy vede architekt dialog, a když jej investor nepřipustí, je to důvod ze zakázky odstoupit. Pokud ale vím, jsme schopni do jisté míry změnit pohled investora. A když cítíme, že zadání není v pořádku, snažíme se jej změnit o to víc. Je pro nás důležité, abychom projekt uměli obhájit před veřejností, ale i sami před sebou.

Na jednání s občany nikdy neposíláme developera, témata jim představujeme osobně.

Už jste odstoupil od projektu kvůli tomu, že veřejnost nesouhlasila?

Od některých projektů jsme odstoupili, protože nebyl prostor pro dialog s developerem, ale je také pravda, že některé projekty se nám nepodařilo prosadit proti veřejnosti. Ovšem na druhou stranu − architekt není Batman, zachránce téhle planety, i když také většinou chodí v černém.

Taková jednání předpokládají razanci. Je to jeden z důvodů, proč je v architektuře stále tak málo žen?

Celý proces je fyzicky a psychicky náročný, nekončí projektem, ale pokračuje stavbou. Obdivuju Evu Jiřičnou, jak říká, že se těší z toho, že poznává nové řemeslníky, stavebníky. Je to silná a elegantní dáma. Stavba je ale většinou drsná záležitost, vždyť se snad už na žádném staveništi ani nemluví česky a je dost složité vysvětlovat, co chcete. Každý stavebník má také pocit, že to umí udělat jednodušeji, že to může ošulit, a vy jste tam od toho, abyste dotáhla myšlenku do konce. Možná právě ta poslední fáze, kdy se jedná o peníze, kdy člověk musí dělat kompromisy a reagovat rychle a razantně, je pro ženy nejsložitější. Ale nechci generalizovat: znám ženy, které čelí i těmto tlakům s přehledem.

Na rozdíl od lékařů architekt své omyly nemůže pohřbít. To je starý vtip − ale stále pravdivý.

Postavil jste si už dům sám pro sebe?

Na to nemám ani peníze, ani energii.

To, co člověk umí udělat rychle pro klienta, je velmi složité vytvořit pro sebe. Nicméně, jednou bych si chtěl postavit vlastní dům v krajině.

Kde?

Až najdu místo, jež mě osloví, bude rozhodnuto.

Nechcete se tedy už vrátit do Františkových Lázní, nebo aspoň do Sudet?

Mám tam chalupu, ve vesnici Palič jsem před lety koupil starý dům. A ještě tam máme na starost odsvěcený kostel. Typická frustrace z odchodu z rodného kraje. Stále mám pocit, že mu něco dlužím, že bych měl pomoct. Kostel jsme koupili čtyři, dnes už má střechu, fasádu, přivedenou elektřinu. Palič je periferie zeměkoule, když jsme se do toho pouštěli, chtěli jsme vzbudit pozitivní emoce, ukázat, že se i tam dá něco změnit, že stojí za to se věnovat třeba prostoru před vlastní zahrádkou. Druhý důvod − mohl by vzniknout stánek, který i do toho vykořeněného místa přinese občas kulturu. Teď se tam už konají poutě, adventní koncerty. Zdá se, že se tam lidé cítí dobře.

Jak se v tom kraji vzali Redčenkovové? Tipovala bych si, že váš děda přišel osidlovat Sudety po válce a z východu.

Rodina ze strany mého otce pochází z Běloruska, z Gomelské oblasti. Poté co se dozvěděli, že rodina ruského cara Romanova byla zavražděna, pochopili, že jde o život, a tak se bratři mého dědy dali k bělogvardějcům a s největší pravděpodobností padli. Víc nevíme.

Ostatní emigrovali a v roce 1922 se ocitli v Československu, protože otevřelo pro ruské emigranty své školy. Pro mé předky bylo vzdělání důležité.

Kým byli?

Muži byli inženýři, vystudovali Petrogradskyj stroitělnyj institut a stali se projektanty železnic a industriálních staveb. Byla to typická intelektuální rodina, která žila ve velkém dřevěném domě s terasami. Znám to z fotek − samí fousáči ve stylu Lva Nikolajeviče Tolstého, dámy jako Anna Karenina. Ten dům už neexistuje. Zplanýrovala jej fronta.

Architekti z A 69 navrhli pro Turnov budovu – skálu, v níž je vytesána knihovna. Když člověk vstupuje, jako kdyby procházel mezi skalními věžemi, středová puklina je parafrází na tamní soutěsky...
Architekti z A 69 navrhli pro Turnov budovu – skálu, v níž je vytesána knihovna. Když člověk vstupuje, jako kdyby procházel mezi skalními věžemi, středová puklina je parafrází na tamní soutěsky.
Foto / vizualizace: A69 - architekti
Architekti z A 69 navrhli pro Turnov budovu – skálu, v níž je vytesána knihovna. Když člověk vstupuje, jako kdyby procházel mezi skalními věžemi, středová puklina je parafrází na tamní soutěsky...
Architekti z A 69 navrhli pro Turnov budovu – skálu, v níž je vytesána knihovna. Když člověk vstupuje, jako kdyby procházel mezi skalními věžemi, středová puklina je parafrází na tamní soutěsky.
Foto / vizualizace: A69 - architekti

Jak se vaši předci dostali až do Sudet?

Usadili se nejprve v Praze, děda vystudoval Stavební fakultu na ČVUT a pak projektoval železnice a silnice na Slovensku. A zase přišla válka a oni věděli, že před bolševikem musí znovu utíkat. Přesunuli se tedy k západním hranicím a tam čekali, aby mohli přejít do americké okupační zóny. Jenže mého dědu zatkla 8. května 1945 KGB. Rok byl v lágru v Budyšíně, pak v Lublance u Moskvy a další roky na Varkutě za polárním kruhem, kde se stavěla zbytečná severní dráha a kde zemřely tisíce lidí. V roce 1953, když umřel Stalin, stavbu zastavili a gulagy rozpustili. Děda se vrátil v roce 1955 a zůstal se svými rodiči, ženou a synem, kteří na něj čekali, byť neměli roky žádné zprávy, ve Františkových Lázních.

Vaše babička byla také Běloruska?

Narodila se v Moskvě, měla maminku Rusku a otec byl Čech, který v Rusku stavěl pily pro nějakou holandskou společnost.

Takže vy máte prostě architekturu v genech.

Chtěl jsem být kdysi ornitologem, ale na gymplu mi nedali doporučení. A babička tehdy spráskla ruce a řekla: "To je jasné. Budeš stavitel!" Táta se přidal. Sám jako syn bývalého vězně z gulagu nemohl studovat, toužil po architektuře a já jsem vlastně plnil jeho sen.

Nelitujete?

Architektura je kreativní obor, vymýšlíte, kreslíte, setkáváte se s lidmi, jste tak trochu psycholog i politik. Nejhorší je spadnout do stereotypu, ale před ním mě zachránila škola. Chci-li to, co vím, předat, musím pojmenovávat a stále hledat cesty.

Nejsem systematický, pohybuju se spíš v rovině emocí a intuice, takže u každého projektu nechávám nejprve působit místo a pocity.

To je moje, respektive naše metoda.

Takže místo a pocity určují, jak bude vypadat dům?

Každé místo má jinou energii a potřebuje jiný dům. To je zásadní. A kvůli tomu mi stále ještě stojí za to dělat architekturu. A pak mám také radost z mladých lidí. Mají cit, nesnaží se exhibovat, ale vytvářejí prosté a krásné věci. To je budoucnost architektury.

Nemusí to být Zaha Hadid, šíleně dynamická a ukřičená, ale tichá pokorná architektura, která zapadne a vytváří město, splyne s přírodou. Mladí, s nimiž se potkávám, to takhle umí. Mají to v sobě. A to je pro mě radost.