Cizinci nám někdy i závidí. Nečekal bych, že se toho dožiju

Není divu, že zastihnout Davida Karáska není zrovna jednoduché, a to i přesto, že v posledních dnech musel několik zahraničních cest kvůli pandemii koronaviru zrušit a z diáře si škrtl také několik veletrhů a výstav, kde měla být jeho firma zastoupena.

"Zatím to tolik nevadí, ale určitě se to nějak projeví s časovým odstupem. Musíme počítat s tím, že se mnohé projekty posunou či odloží, a to se může odrazit v horších výsledcích roku. Taky se obávám celkové reakce ekonomiky na epidemii, pocítíme to pak všichni. A myslím na Itálii, tam budou škody veliké − a přitom to tam máme tak rádi," říká uznávaný designér a podnikatel. Společnost mmcité, kterou spoluvlastní, byla loni vyhlášena firmou roku.

Nemůžu si pomoct, ale musím se zeptat nejprve na vaši slavnou lavičku pro Mont Blanc. Jak vznikla?

Nečekejte žádný dramatický příběh. Je to prostě naše populární lavička, která stojí na mnoha místech. I v Praze.

Kde ji v Praze najdu?

Třeba v novém bytovém centru Waltrovka, ale určitě i jinde. Našla byste ji také na Floridě a ve Francii jich je také spousta. V masivu Mont Blanc ovšem lavička víc vynikne. Stojí na vrcholové stanici lanovky, na terase, která je geniálně vymyšlená a umístěná, nádhera.

Na tom projektu jste se podíleli, nebo si prostě architekt našel lavičku v katalogu mmcité?

Našel si ji a objednal přes italského distributora. Standardní situace, stejně tak byste si mohla tutéž lavičku objednat k sobě na zahradu. Mont Blanc byl samozřejmě výjimečný, takže jsme tuto objednávku hned zaregistrovali. Ale když si někdo koupí jednu, pět, deset laviček na méně významné místo, často ani podrobně nezkoumáme, kam naše výrobky jdou. Samozřejmě, když ale máme dodat stovky laviček třeba pro moskevský areál Lužniky, podílíme se na jejich instalaci.

Lavička firmy mmcité stojí také na vrcholu Punta Helbronner poblíž Mont Blancu.

Foto: Daniele Domenicali

Vaše lavičky a odpadkové koše jsou v Moskvě, na Floridě, ve Španělsku či v Británii. Proč nejsou třeba na Starém Městě pražském?

Městský mobiliář děláme a 20 let nabízíme městským úřadům po celém Česku i ve světě. A s řadou z nich roky spolupracujeme.

Na pražském magistrátu ale dlouho panovalo přesvědčení, že městský mobiliář jsou jenom přístřešky a o ty se přece stará francouzská firma JCDecaux.

Kde ale není zastávka, tam najdete jen staré betonové odpadkové koše, nevzhledné lavičky. Tak je to − respektive donedávna bylo − všude v Praze.

S jednotlivými městskými částmi ale lze spolupracovat, a to většinou prostřednictvím konkrétních projektů. A stejné je to také s developery.

Prostě když se jedná o projekt, který má konkrétního architekta, funguje to. Díky tomu máme v Praze spoustu věcí.

Příběh naší firmy ilustruje příběh celé země, která se ze zparchantělého socialismu musela vyhrabat a najít si novou cestu.

A nakonec jste prý uspěli i ve výběrovém řízení na magistrátu.

Ano, na magistrátu se v poslední době už přece jen leccos změnilo, zvláště poté, co byl založen Institut plánování a rozvoje. Ten konečně přistoupil k věci koncepčně a vypsal soutěž na design městského mobiliáře a my jsme byli mezi finalisty. Nakonec zvítězily návrhy ze studia Olgoj Chorchoj. Takže ano − zabodovali jsme i na tomhle poli a doufáme, že uspějeme v následném tendru a budeme lavičky a koše Praze dodávat. Soutěž se realizovala za primátorky Krnáčové, takže se změnou v čele radnice se to zase trochu zbrzdilo. Chce to trpělivost.

Veřejný prostor je poměrně horká a nejistá půda, ne?

Veřejný sektor je nevyzpytatelný. Přivítal bych větší serióznost a konzistentnost. Všude na světě se ale stává, že veřejný investor vyhlásí soutěž a stanoví třeba nesplnitelné termíny. Ať už je to Česko, Polsko, Maďarsko nebo Francie či Velká Británie, stále se mi potvrzuje, že lidé na radnicích mají až příliš často málo respektu k lidem, kteří něco vyrábí a dodávají. Úředníci či politici sami promrhají mraky času, než rozhodnou, ale potom chtějí všechno strašně rychle. Což je škoda, odráží se to pak na výsledku. Možná je to neobvyklé, ale nám jde právě o něj.

Městský mobiliář nakupují od mmcité radnice po celém světě. České lavičky stojí také třeba před maďarským parlamentem v Budapešti.

Foto: Lukáš Pelech

Přesto se právě na tuhle sféru stále soustřeďujete.

Baví nás. A myslím, že máme pořád co nabídnout. Máme v katalogu výrobky, které děláme celé roky, ale zároveň každou sezonu přinášíme dvě tři nové řady produktů. Mít vlastní vývoj stojí hodně peněz a nemá to každý. My na něm trváme, protože jsme sice podnikatelé, ale hlavně jsme designéři. Baví nás navrhovat a fascinuje nás veřejný prostor.

Přijde konjunktura, potřebujete naskočit do sedla, a tak zaměstnáte i lidi, kteří nejsou dobří. Ale vy je potřebujete, byť by si spíš zasloužili vyhodit.

Se kterými městy se vám spolupracuje nejlépe?

S polskou Vratislaví nebo Bratislavou se nám vždy spolupracuje moc dobře. U nás doma je to zase Zlín, což je logické, když v tom kraji působíme, ale je to samozřejmě také v myšlení, jaké vládne na tamní radnici. Celkově jsem si ověřil, že s menšími městy se jedná lépe, v rozhodovacích úrovních tam není tolik byrokracie. Ve větších městech se planě diskutuje a čas běží.

Vaše firma stojí v Bílovicích nedaleko Zlína. Proč zrovna tam?

Na začátku jsme byli dva mladí designéři, studovali jsme ve Zlíně − v detašovaném ateliéru pražské UMPRUM − a první projekt, na němž jsme s Radkem Hegmonem dělali, byl právě pro Zlín. Tak to začalo a v tomhle regionu jsme se časem a docela náhodou dostali i ke staré dílně v areálu bývalého JZD. Byla tehdy tak akorát pro nás a finančně dostupná. Bílovice byly nakonec dobrá volba. Leží mezi Zlínem a Uherským Hradištěm, což jsou obě živá města a regiony bohaté na lidské zdroje. Jsou tam šikovní lidé nejrůznějšího typu, vždycky tam byl také různý průmysl, žádná monokultura.

Od začátku jste šli do toho s tím, že chcete své návrhy také sériově vyrábět?

Původně jsme si mysleli, že budeme navrhovat a někdo jiný vyrábět, ale záhy jsme narazili. Dodavatelé nám odevzdávali polotovary nebo rovnou paskvily, nebyli schopni plnit naše představy. Byli jsme donuceni převzít výrobu a řemeslníky si vychovat.

A jak jste hledali na Zlínsku řemeslníky?

Když jsme začínali vyrábět, měli jsme v dílně pět lidí, postupně se to rozrůstalo. Hodně nám pomohlo, že jsme začali brzy vyvážet do zahraničí, a ten náraz, to zjištění, co v Německu považují za kvalitu a co za kvalitu považujeme my, byl tvrdý. Byli jsme sice na své první zaměstnance, kteří pracovali do té doby pro socialistické podniky, velmi nároční, ale Němci byli ještě náročnější.

Cizinci nám někdy i závidí. Nečekal bych, že se toho dožiju

Dalších 10
fotografií

Jak náročnější?

Dnes už je to skoro legendární historka. Nezapomenu, jak jsme německému klientovi předváděli jeden z našich výrobků, on si to prohlédl a pak přinesl pravítko a ukázal nám, jak v Německu vypadá pravý úhel… To je v podstatě podobenství o kapitalismu a socialismu.

Dneska každý rád kopne do kapitalismu, já jsem zažil obojí, a tak mohu potvrdit na vlastním příkladu, že socialismus dospěl tak daleko, že i pravý úhel mu dělal problém.

Od jeho pádu uplynulo už 30 let…

… a Němci také dnes uznávají, že naše výrobky jsou stejně kvalitní, ne-li lepší než ty jejich. Ale museli jsme si to protrpět, všechno se učit od začátku. Myslím, že náš příběh ilustruje příběh celé země, která se ze zparchantělého socialistického období, kdy zmizely dobré pracovní návyky i řada morálních hodnot, musela také vyhrabat a najít si novou cestu. Nepovedlo by se to, kdyby tu nebyla konkurence. Ta nás donutila změnit se, zlepšovat, makat. Když ale nejsou lidé vystaveni konkurenci, a to na všech úrovních − v rámci pracovního kolektivu ve firmě, firma v rámci země či světadílu −, není srovnání a oni zase zparchantí.

Kolik dnes zaměstnáváte lidí?

Ve výrobě pracuje na 200 lidí, jde hlavně o finální montáž, lakování a zpracování dřevěných částí.

Máme samozřejmě také hodně dodavatelů, kteří nám vyrábí kovové součástky, odlitky.

Druhou částí firmy je designérské studio, jež čítá kromě mě další tři designéry a osm konstruktérů a několik projektových manažerů. Spolupracujeme také s externími designéry − Lucií Koldovou, Eduardem Herrmannem nebo Matějem Coufalem.

David Karásek (50)

Firmu mmcité na výrobu městského mobiliáře založil v 90. letech společně se spolužákem z Vysoké školy uměleckoprůmyslové.
◼ Za 25 let se firma vyšvihla na špičku v oboru, své elegantní lavičky, odpadkové koše a další zařízení vyrábí dnes v Bílovicích na Zlínsku, v Brazílii a v Mexiku a vyváží je do celého světa, v řadě zemí má také obchodní pobočky.
◼ Podnik s více než třemi stovkami zaměstnanců dosáhl loni obratu okolo 600 milionů korun a byl vyhlášen firmou roku.
◼ David Karásek firmu řídí a stále v jejím designérském studiu navrhuje.
◼ Je ženatý, bydlí se ženou v Brně, má tři dcery a dvě vnoučata.

Foto: Honza Mudra

Zdá se, že jste na vrcholu. Ne náhodou jste loni získali titul Firma roku, své produkty prodáváte úspěšně po celém světě. Přišla někdy za těch více než 20 let krize?

Měli jsme pár období, kdy jsme museli propouštět, zvláště pak roky 2003 a 2004 byly tvrdé. To prostě patří ke kapitalismu.

Někdy máte jen čtyři zaměstnance, a když je včas nepropustíte, stáhnou vás pod vodu. A tak jsme se museli rozejít i s kamarády, které jsme měli rádi. To jsou nepříjemné věci.

A pak zase přijde konjunktura, potřebujete naskočit do sedla, a tak zaměstnáte i lidi, kteří nejsou tak dobří. Ale vy je potřebujete, byť by si spíš zasloužili vyhodit.

Jak takové výhry a pády ustálo přátelství ze studií?

Nejprve jsme všechno dělali společně, ale postupně jsme si s kolegou rozdělili úlohy. Já jsem kromě designu začal řešit hlavně obchod a export, později marketing. On se staral kromě designu o výrobu a ekonomiku. Nakonec jsme vytvořili dvě firmy − jedna se věnuje městskému mobiliáři, se kterým jsme začínali, ta se jmenuje mmcité a řídím ji já. A sesterskou společnost, jíž jsme dali název mmcité+, má na starosti kolega. Ta se zase soustřeďuje na infrastrukturní projekty − jde o různá zastřešení peronů, přístřešky na nástupiště, pro autobusová nádraží nebo letiště. To už je víc architektura, ale o veřejný prostor jde i zde.

Dnes máte ve svém týmu několik mladších designérů. Jsou dobří?

Mám v týmu Viktora Šašinku, který je o trochu mladší než já a odvedl ve firmě kus skvělé práce. Je neocenitelný zkušenostmi a přístupem. Mladí designéři jsou šikovní, talentovaní, ale jsou mezi nimi velké rozdíly.

To jste řekl hezky diplomaticky. Jaké designéry tedy preferujete?

Potřebuju, aby designér měl nápady a výtvarný cit, ale zároveň je nutné, aby chápal technologické souvislosti. Nemůžeme si dovolit kreace, které sice například ocení v nějaké soutěži, ale pro nás jsou výrobně i ekonomicky nepřijatelné. Už v průběhu designového procesu si děláme cenové kalkulace, abychom si byli jistí, že výrobek bude na trhu úspěšný. Není úplně jednoduché takhle navrhovat, ale je to jediná smysluplná cesta.

Firma mmcité spoustu výrobků prodává v zahraničí prostřednictvím distributorů, v řadě zemí máte i vlastní pobočky. Proč?

Slabinou distributorů je, že obvykle pracují i pro jiné klienty, nesoustředí se jen na nás, a proto jejich efektivita není tak výrazná jako v případě, kdy v zemi působí naše pobočka. Ta je určitě úspěšnější v obchodování, ale zase náklady na její provoz jsou vysoké. Je docela složité odhadnout, kdy už je to na pobočku. Třeba ve Španělsku jsme to správně neodhadli a ztratili jsme tam během ekonomické krize hodně peněz.

Jak vypadá taková pobočka v zahraničí, třeba v Americe?

Ve dvou zemích vyrábíme − v Mexiku a v Brazílii −, což znamená, že kromě obchodníků tam jsou i lidé, kteří musí organizovat výrobu, a pobočka je tedy poměrně velká. Ale třeba zase ve Španělsku máme momentálně jednoho člověka. Na Slovensku, v Polsku je osm lidí. Stejný počet pracuje také v Americe, to je mladá a nadějná pobočka, z velké části samí Američané.

A řídí je Čech?

Ano, v čele našich poboček je vždycky Čech nebo Slovák. To se nám osvědčilo.

Tak trochu baťovský způsob.

Asi ano. Vlastně nevím, proč se to tak vyvinulo. Nejde ani o jazyk, jako spíš o mentalitu. Mimochodem − získat pracovníky pro zahraniční pobočku ale není jednoduché.

Jak to?

Za chvíli budu mít schůzku s adeptkou pro naši britskou pobočku. Je už nevím kolikátá, nemůžu tam sehnat schopného člověka. Před deseti patnácti lety to bylo naopak. Když jste mladému člověku nabídla místo v zahraničí, bral jej všemi deseti. Teď v cizině pobudou maximálně rok, při studiích, a pak se vrací, protože tady se žije lépe.

Tak to jste mě překvapil. Opravdu to takhle mladí lidé vidí?

Aspoň ti mladí lidé, s nimiž se setkávám. A když s nimi mluvím, uvědomuju si, že mají pravdu. Je tu příjemně, bezpečno, dostupné školy i zdravotnictví. Tento pocit mi potvrzují také lidé jiných národností, se kterými jednám dost často. Někdy nám i závidí. Netušil jsem, že se toho jednou dožiju.

Nevadí vám třeba špína v pražských ulicích a koneckonců i ty hnusné odpadkové koše,
které stojí tamhle na rohu?

Půlka Paříže je špinavější, půlka Londýna taky, o New Yorku ani nemluvím. Tam jedete v taxíku třeba 30 minut prostředím, kde fakt nechcete být. Nechcete ani vystoupit, natož abyste tam chtěla žít.

Ani naše maloměšťáctví, naše neochota pomáhat druhým, ba dokonce ani neutěšená politická situace
vám nevadí?

Tak vadí, ale nedělejme si iluze, že jinde je to ideální. Německé či rakouské maloměšťáctví je stejné jako naše, francouzská či britská zabedněnost taky. Každý má něco. Samozřejmě že mi třeba vadí ten pán na Hradě. Ale mně vadil už od devadesátých let, protože je to populista, který se kdysi o polistopadovém Česku vyjádřil jako o spálené zemi.

Určitě bych si přál lepší politiky, ale oni jsou možná naším odrazem. Co myslíte?

No. Já jsem zrovna tyhle nevolila.

Jasně, já také ne. Ale asi někoho oslovili, když uspěli, a já jsem poslední, kdo by jejich voličům nadával. Ale koneckonců, politici přijdou a odejdou, důležitý je systém. Myslím, že zásadní je tlak na iniciativu a samostatnost lidí, to je pozitivum demokracie a kapitalismu. V podstatě většina z nás je zdravých a měla by se postarat o sebe, o svou rodinu. To by měla být nejvyšší ambice. Brát sociální dávky by měla být prohra, a ne dobrá finta, s níž je možné oklamat úřady a parazitovat na druhých. Dávky by měly být jen pro výjimečné případy, pro ty, kteří to už jinak nezvládnou. Samozřejmě že solidarita je důležitá, ale všemi dostupnými prostředky by politici měli podporovat ty, kteří se o sebe umí postarat. Ti táhnou zemi kupředu. Hm, zase jsme dorazili k definici kapitalismu a socialismu, že.

Namítnu vám, že současní mladí lidé to vidí trochu jinak, nejsou takoví workoholici, nemyslí si, že život je jen práce. Nemáte doma spory s vlastními dětmi?

To tedy nemám a jsem rád, že moje tři dcery tyhle kecy o životě, co se má užívat, nepochytily.

Co dělají?

Nejstarší vystudovala francouzštinu a v jedné firmě zajišťuje komunikaci s francouzskými klienty. Prostřední studovala architekturu a teď − s miminkem v náruči − se věnuje grafickému designu. A ta nejmladší bude končit gymnázium.

Jsem rád, že moje tři dcery tyhle kecy o životě, co se má užívat, nepochytily.

Takže se vám nesmějí, že jste workoholik?

Nesmějí. Je samozřejmě náročné řídit firmu s 600milionovým obratem, ale nemyslím si, že to zásadně přeháním a moc pracuju. Když se pak ale náhodou dozvím nebo vidím, jak někdo to má jinak, tak si říkám, že to mám asi přece jen trochu náročnější. Ale stejně bych neměnil. Pořád mám pocit, že jsme toho udělali hrozně málo, že je potřeba toho udělat víc. Baví mě obor, je to strašně zajímavé téma − veřejný prostor. A líbí se mi také, co teď dělají krajinní architekti, jsou to nádherné věci.

Máte ještě nějaký nesplněný sen?

Sen? To je možná silné slovo. Spíš přání. Byl bych rád, kdyby tady naše dílo, mohu-li to tak nazvat, setrvalo. Dneska je docela běžné, že stárnoucí původní majitel firmu prodá a tím vše zmizí. Byl bych docela rád, i kdybych to někdy prodal, kdyby firma a značka, kterou jsme vytvořili, dál fungovaly.

Naplánoval jste si, jak toho docílit?

Ne, to se nedá naplánovat. Musíte reagovat na okamžitou situaci, musíte přijímat výzvy a snažit se jich co nejlépe využít.