Do převážně figurálních pláten malíře Ondřeje Kohouta vstupují příběhy či okamžiky všedních dní. A také sportovní motivy. Až bude na podzim tento ve Vídni žijící autor opět vystavovat v Praze, zaměří se právě na ně. Přehlídce svých děl, která má začít v září v Galerii Smečky, dal název Život je golf?.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článek"Zůstal svůj, bez ohledu na trh. A má nevyčerpatelnou fantazii," říká o něm jeho otec Pavel Kohout, dramatik, spisovatel, někdejší disident a spoluautor Charty 77. Synovu tvorbu zná od prvních pokusů, kdy ještě jako student gymnázia kopíroval Vincenta van Gogha. A nejvíce na synovi oceňuje, že si jako malíř nebyl nikdy nevěrný.
Kritici si zase na tvorbě Ondřeje Kohouta pochvalují především smysl pro humor a ironii. "Absurdní poetiku, hravou, místy až dětinskou, malíř ostatně vyhledává a úspěšně s ní infikuje i své okolí," napsal historik umění Jan Chlíbec v katalogu k jedné z Kohoutových výstav. A přiblížil také pravděpodobný vznik nejspíš nejen jednoho obrazu nazvaného Bílý pivař. "Dříve než Kohout konvertoval k asketickému propagátorovi zdravého života, jenž se za ranního rozbřesku se sebetrýznivou zálibou mučí různým sportovním náčiním, byl proslulým bonvivánem, ozdobou hostince U Zlatého tygra. Na pisoáru k nám jednou přistoupil Bohumil Hrabal a podotkl během konání potřeby: 'Stejně si to pivo tady jenom půjčujeme.' Tato prostá věta, konstatující přirozený a nevratný koloběh tekutiny, mohla být podvědomým motivem pro vznik obrazu Bílý pivař a několika dalších děl na toto téma," domnívá se Jan Chlíbec v odkazu na slavnou pražskou hospodu, kde za komunistických časů a pak i v 90. letech pravidelně sedával spisovatel Bohumil Hrabal se svou společností.
Jako malíř si nikdy nebyl nevěrný
Otci pomáhal pěstmi
Je rok 1978. V Ústředním kulturním domě železničářů na Vinohradech se koná bál. Chystají se na něj i chartisté, kteří se domluvili, že si zatančí, skryti mezi plesajícími železničáři. U vchodu jsou však na stráži příslušníci Státní bezpečnosti a známé disidentské tváře dovnitř nepouštějí. Nevybíravým způsobem je vytlačují na náměstí. Václava Havla a herce Pavla Landovského zatýkají, spisovatel Pavel Kohout má po jejich zásahu otřes mozku. A právě jeho syn Ondřej, tehdy student scénografie na pražské divadelní fakultě, pomáhá otci z policejního sevření pěstmi.
Za normalizace jsem se zabýval hlavně pivem, všechnu beznaděj jsem splachoval půllitry.
Na druhý den Ondřej Kohout podepisuje Chartu 77 u její tehdejší mluvčí, zakázané zpěvačky Marty Kubišové. Otec si přeje, aby syn dostudoval, a tak jeho podpis není zatím zveřejněn. Studia Ondřej Kohout dokončí a pražskou divadelní fakultu absolvuje představením Aristofanových Ptáků. Ale potom se živí mytím oken. Chartista a syn spoluzakladatele Charty 77 by jen těžko našel jinou práci.
Zbaveni státní příslušnosti
Už ve dvaceti letech se Ondřej Kohout oženil se studentkou Akademie výtvarných umění Evou, narodil se jim syn Mikuláš, jenže za dva roky se rozvedli. "V té době jsem se zabýval hlavně pivem a podobnými záležitostmi, všechnu beznaděj jsem splachoval půllitry," vzpomíná na husákovskou normalizaci.
Pavlu Kohoutovi zatím režim povolil vyjet na pracovní pobyt do Rakouska, kde podepsal smlouvu s vídeňským Burgtheaterem. Odsud syna angažoval a zadal mu scénu a kostýmy k inscenaci vlastní hry August August, august, kterou v divadle Theater in der Josefstadt také režíroval. První zakázka pro Ondřeje Kohouta jako jevištního výtvarníka měla však konspirativní průběh. Návrhy posílal přes známého, který je nosil na americkou ambasádu v Praze a depeše pak putovaly diplomatickou cestou do Vídně. Toto absurdní "divadlo" umocnilo po roce 1989 odhalení, že dotyčný se cestou na ambasádu stavoval na pracovišti Státní bezpečnosti, kde si korespondenci pečlivě kopírovali. Pavla Kohouta už zpět do vlasti nepustili a jeho syn se na druhou stranu hranic také brzy vydal.
Ještě předtím si ho Státní bezpečnost pozvala na výslech − poté co v bytě jeho matky Anny zatkli Václava Havla. U výslechu padla slova o příživnictví i jasně položený dotaz, zda někdy neuvažoval o vystěhování. Najednou vše dostává rychlý spád. Bez dlouhého váhání se Ondřej Kohout ptá bývalé ženy, zda by si ho znovu vzala a společně se synem ho následovala. Žádost o vystěhování do Rakouska podávají už jako rodina, odjíždějí však bez státní příslušnosti, v ruce pouze kus papíru, na kterém je napsáno, že v Československu pobývali přechodně. "Nic pěkného by mě tu nečekalo, byl by ze mě asi alkoholik, možná by mě zavřeli za příživnictví," glosuje situaci výtvarník.
Ze všeho se vymalovat
Po půl roce bydlení v penzionu jim rakouský stát dočasně nabídl dvoupokojový byt. Tady mohli zase oba začít malovat. Na obrazech Ondřej Kohout zpracovával své zážitky z Čech a z hospody U Zlatého tygra, ze všeho prožitého se musel nejdřív vymalovat. Ale plátna byla temná a pochmurná.
Přišla první výstava, pak další, postupně se s manželkou zapojili do vídeňského uměleckého života.
"Každá výstava přinášela další kontakty, a tak jsme se posouvali dál i za hranice Rakouska."
O obrazy Ondřeje Kohouta začal být zájem, prodávaly se. Jeho otec zatím s úspěchem uváděl své hry po Evropě a vystudovaný jevištní výtvarník k některým inscenacím dělal scénu a kostýmy.
Ale především maloval. Atmosféra obrazů se začala pomalu vyjasňovat, avšak téma manipulace, které prostupuje celou autorovu tvorbou, zůstalo. Dodnes. "Ani v demokracii nepřestává být manipulace velkým lákadlem. Pokusy mocných implementovat jednotlivci své vize a myšlení, pokud tedy vůbec nějaké mají, mě stále zajímají," říká s tím, že vše ale balí do humoru a ironie, jasnějších barev a názvů, které ne vždy s tím, co je na obraze, souzní. "Mnohdy si pomáhám i erotickými atributy, takže pozorovatel neví, co si má myslet, nebo si myslí úplně něco jiného než já. Ovšem proč ne?"
O vlastních obrazech Ondřej Kohout vyprávět nechce. "Převádět je do slov neumím, to bych spíš popisoval, než maloval," říká. Přesto jsou slova s jeho malbami úzce spojena. Nápady si nejdříve zaznamenává − může to být určitý text, slovní spojení nebo fotografie, ale také nějaká událost. Někdy vznikne nejdříve název obrazu, jindy se vykrystalizuje až při malování. Když například jede k moři, objevují se na obrazech lidé opalující se na pláži. A názvy? Bledé dovolenkářky, Malý kuřák s matkou v moři či Spřátelené po slunci dychtící u žlutého moře.
Listopadový návrat
Po osmi letech života ve Vídni se v Kohoutově rodné zemi lidé probudili z apatie. Na události 17. listopadu 1989 se díval v televizi s maminkou Annou, které československý režim tehdy povolil návštěvu kapitalistického Západu. Nejdříve u dcery ve Švýcarsku, pak u syna ve Vídni. První cesta Ondřeje Kohouta ovšem po převratu nevedla do Prahy, ale na bratislavské náměstí, kde se 23. listopadu konala manifestace. Když přijeli k závorám, pohraničníci je odmítají zvednout. "Teprve když jsme jim pohrozili, že si pro nás přijdou lidé z náměstí, závory šly nahoru. Všude bylo mrtvo, ale jak jsme se blížili, slyšeli jsme čím dál větší hukot davu. Tátu tenkrát pozvali na pódium a celým náměstím se neslo: Vítaj doma!"
Než se ale vypravil z Vídně do Prahy, musel si jako rakouský občan na československé ambasádě doslova vynutit vízum. Pak už mu nic nebránilo v tom, aby se vydal zpátky do města, které se mu v jednu chvíli odcizilo, aby se setkal s kamarády a dal si vychlazené a správně natočené plzeňské. Město, ulice, šedivé domy byly stejné, ale lidé se změnili. "Atmosféra byla skvělá, nadšení lidí bylo neuvěřitelné, když jsem se setkal s kamarády, jako bychom se rozloučili včera. U Tygra mi Olda přinesl hladinku, potom další a další…"
Spisovatelka Tereza Boučková, sestra Ondřeje Kohouta, vylíčila jeho návrat ve své debutové knize Indiánský běh, v níž vypráví příběh své disidentské rodiny, slovy: "Paprsek se zářivě holou hlavou, pracovitý, zodpovědný, spolehlivý, přesný, prostě úplně jiný Paprsek se vrátil z Vídně do Prahy."
V roce 1992 se v Lapidáriu Národního muzea konala první česká výstava Ondřeje Kohouta. Rozměrné obrazy s běžci, plavci, s více či méně spokojenými muži, doplňovaly železné sochy výtvarníka Martina Drägera. S výstavou malíři pomohla spousta kamarádů, jeden jej představil řediteli lapidária, další sehnal sponzora, Kohoutův tehdejší německý galerista Dieter Rahmel nechal natisknout katalog. Na vernisáži se sešla společnost z několika evropských měst.
Umělec byrokrat
Z Rakouska se ale Ondřej Kohout nevrátil natrvalo. "Vídeň je klidné město, za třicet minut se na kole dostanu ke slepým ramenům Dunaje, můžu se tu vyvalovat a plavat nahý. Na okraji Vídně je spousta heurigen, kde si můžu dát dobré víno a něco na zub. A především tady mají lidé s nízkým příjmem k dispozici Kulturpass, který umožňuje vstup zdarma do téměř všech kulturních institucí. Prostě, dá se tu příjemně žít," vysvětluje, proč zůstal v rakouské metropoli.
Vídeň je klidné město. A lidé s nízkým příjmem tady mají Kulturpass, který umožňuje vstup zdarma téměř do všech kulturních institucí.
Ještě donedávna bylo malování jeho každodenním rituálem. Vstával v brzkých ranních hodinách, cvičil a pak v ateliéru s neuvěřitelnou pravidelností tvořil. On i jeho žena se uměním živí. Příjmy umělců jsou však často jako na houpačce. Prodají obraz a na nějakou dobu mají vystaráno, nikdy ale nevědí, kdy se jim podaří prodat další. "Když prodám obraz, nepřipouštím si, že máme peníze a že teď bude dobře. Pouštět se do nějakých extra výdajů, to nepatří k mému životu."
Ondřeji Kohoutovi, který se vymyká představě rozevlátého umělce, řád vyhovuje a jistá askeze mu nevadí. Ostatně jeho otec v knize Kde je zakopán pes zmiňuje, co ze své osobnosti předal nejstaršímu synovi: "Ondřej je byrokrat, byrokratičtější než já, až s tím někdy obtěžuje ostatní." Asketický život pak občas Ondřejovi Kohoutovi nad pivem vyčítají přátelé.
Třicet let se už pohybuje mezi Vídní, Prahou a jižními Čechami, kde má chalupu a ateliér. Maluje, vystavuje, věnuje se knižní grafice. Pro německé nakladatelství Knaus vytvořil obálky otcových knih, také na titulech próz Pavla Kohouta vycházejících u brněnského nakladatelství Větrné mlýny se objevují synovy obrazy. Před dvěma lety, při výročí čtyřiceti let od podpisu Charty 77, patřil spolu s manželkou Evou k spoluautorům hojně navštěvované výstavy "Charta Story. Příběh Charty 77", pořádané Národní galerií. Tentýž rok byli manželé výtvarníci pozváni na Joshibi University of Art and Design v Japonsku, kde přednášeli o své tvorbě a připomínali studentům výročí Charty 77.
Nerad se podřizuju
Od každodenního malování už ale Ondřej Kohout upustil, obrazy prý přibývaly mnohem větším tempem, než ubývaly. Vlastně už maluje, jen když je teplo, protože v ateliéru prý netopí. "V poslední době mi také práce na obraze trvá déle než dříve. Více pochybuji o smyslu toho, co maluji, navíc jsou mé obrazy formálně realističtější. Téma zůstává stejné, jen ho oblékám do jiného kabátu. Sport, který mě provázel v obrazech mnoho let, mi už připadá trochu obnošený."
To, co dělám, nikdy nezapadalo do nějakého trendu a ti, kteří trendy vytvářejí, se mi zdárně vyhýbají.
A jak upouští od každodenního malování, tlumí také výstavní činnost, protože příprava vyžaduje spoustu práce a energie, a ne každá výstava má podle malíře smysl. "Ani nabídky na výstavy se moc nehrnou. Nerad se někomu vnucuju. To, co dělám, nikdy nezapadalo do nějakého trendu a ti, kteří trendy vytvářejí, se mi zdárně vyhýbají. Asi tuší, že se nerad podřizuju," říká.
Pro Ondřeje Kohouta je důležité se malováním bavit a mít z něj potěšení. "Pak už mi jenom zbývá doufat, že si moje potěšení bude chtít někdo pověsit na stěnu."
Jako malíř si nikdy nebyl nevěrný
