Podzimní quiche s cibulkou, lesními houbami a smetanou
Foto: Pavel Vítek
Podzim přeje houbařům. Zapomeňte na smaženici a kulajdu - upečte si quiche!

Nedávno jsme vedli u stolu v rámci pracovního degustačního oběda s kolegy debatu na téma oblíbené jídlo. Takové, které klidně jíte i dva dny po sobě. Vzduchem létaly kachničky, foie gras, řízky, španělští ptáčci, babiččina rajská i sushi, čokoládové pěny i slané karamely. "Já miluju quiche. Ty můžu pořád. Klidně každý den," nechal se slyšet jeden z kolegů, a kupodivu se na tom shodli všichni. Těmhle slaným koláčům jednoduše nelze odolat. Dokonce ani v případě rychlejší varianty s koupeným listovým těstem. Natož když jde o těsto křehké a ještě k tomu domácí.

Klasika z Lorraine

Do historie slaných koláčů jako takových by se člověk snadno zamotal, nicméně quiche jako takový dostal svou vychytanou podobu v Lotrinsku, na severovýchodě Francie. Respektive ve francouzském Lorraine, ale i německém Lotringenu, neboť území vévodství lotrinského bývalo předmětem častých teritoriálních sporů. Údajně pak za dokonalý soulad chutí mohou francouzské jazýčky i ruce tamních kuchařů, za název zase zkomolenina německého názvu koláče "kuchen" na pozdější quiche neboli kiš. A aby toho nebylo málo, údajně se podobný koláč svého času, tedy ve 14. století, pekl i v Anglii a stejně tak Italové nezůstávali pozadu. Ovšem právě quiche Lorraine, tedy slaný koláč s vejci, škvarečky či slaninou a tučnou smetanou, pečený v kulaté formě s vlnitými okraji, se stal kulinářským pojmem.

reklama

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé

Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.