Antonín Panenka se stejnojmeným časopisem
Foto: ČTK
Tištěný Panenka se už na první pohled liší od podbízivě naleštěných fotbalových magazínů. Vychází na hrubším matném papíru svázaném do půlcentimetrového hřbetu a vynikající grafickou úpravou připomíná spíš publikace o výtvarném umění.

Takový nápad mohla uskutečnit jen parta novinářských donů Quijotů maličko říznutých Švejkem: ve Španělsku, zemi fotbalových mistrů světa i Evropy, se rozhodli založit alternativní časopis o fotbalové kultuře a dali mu název Panenka. Když nedávno slavil druhé narozeniny, přizval si k mediálnímu třesku i svého kmotra a inspirátora Antonína Panenku.

Jé, pan Panenka!" vyjekne blonďatá dáma za odbavovací přepážkou ruzyňského letiště, když pohledem do pasu zjistí, koho má před sebou. "Mohl byste se mi prosím podepsat?" V tu chvíli se fronta pasažérů letících do Barcelony na pěkných pár minut zastaví. "Ještě jeden autogram pro Péťu Pokornýho. A ještě pro...," žadoní pracovnice. Cedule s propiskami přistrkují i její kolegové ze sousedních přepážek.

Cesta na palubě letadla pak už probíhá v příjemně nudném poklidu. Tonda vytáhne pár zmačkaných listů časopisu Křížovka a dává se do luštění. "Kdysi jsem si na cesty brával knížky, hlavně detektivky, ale nejoblíbenější kratochvílí fotbalistů byly samozřejmě karty," odpovídá na otázku, jestli křížovkám, buňkovkám a osmisměrkám propadl už v mládí. "Luštím až teď na stará kolena. A občas křížovky i sestavuji. Člověku aspoň nezakrní mozek." Poslední písmena tajenky vpisuje už nad cílem cesty.

reklama

Vybarvená Barça

V říjnové Barceloně je teplo jako u nás v létě. "Už jsem tu jednou byl, ale na slavném Campu Nou jsem nikdy nehrál," informuje Tonda dva členy redakce časopisu Panenka, kteří ho v časném odpoledni odvážejí z letiště do hotelu. "Znám jen stadion Realu Madrid. Tam jsme začátkem osmdesátých let hráli s československým nároďákem."

Podél cesty je vidět velké množství červenožlutých katalánských vlajek vyvěšených z oken a balkonů výstavných barcelonských činžáků. "Ty prapory tam visí od 11. září, kdy se slaví neoficiální den katalánské nezávislosti," vysvětluje průvodce. "Do ulic Barcelony tehdy vyšlo půldruhého milionu lidí, kteří podporují myšlenku samostatnosti našeho regionu."

Níž nad zemí městu vládnou modrá a vínově červená - barvy místního fotbalového klubu, který je největší pýchou Katalánců a asi nejznámější katalánskou značkou ve světě. I Barça ovšem v této sezoně podlehla vlasteneckému trendu. Své venkovní zápasy hraje vůbec poprvé v červenožlutých pruhovaných dresech, které se prý staly nejžádanější rezervní sadou v jejích dějinách.

Tonda v presu

Ve skvostné vstupní hale pivovaru Estrella Damm se mezi měděnými káděmi pomalu scházejí novináři. Na lavicích v improvizovaném auditoriu na ně čekají nejnovější výtisky Panenky. "Když jsme předloni s kolegy diskutovali o tom, jak časopis nazveme, padlo několik návrhů, ale z žádného jsme nebyli moc odvázaní," vzpomíná vůdčí duch magazínu Aitor Lagunas. "Pak přišel César Sánchez, dnešní šéfredaktor, a povídá: 'Co takhle Panenka?' V tu chvíli jsme věděli, že to je ono. Panenka, libozvučné jméno. Panenka, fotbalová legenda. Panenka, synonymum odvahy, novátorství a smyslu pro poezii."

Tištěný Panenka se už na první pohled liší od podbízivě naleštěných fotbalových magazínů. Vychází na hrubším matném papíru svázaném do půlcentimetrového hřbetu a vynikající grafickou úpravou spíš připomíná publikace o výtvarném umění. Nejen vizuálně, ale také obsahově se zařadil do rodiny západoevropských časopisů, které "ofenzivně rozšiřují fotbalové obzory".

V pivovaru je už pět nebo šest televizních štábů a několik desítek sportovních novinářů z předních španělských listů. Pro Tondu začínají tři hodiny perné práce: nejdříve pózuje s míčem do objektivů a pak si ho v přilehlé místnosti podává jedna redakce za druhou.

Dvaasedmdesátiletý bývalý kapitán Barcelony Josep Maria Fusté věnoval Antonínu Panenkovi dres opatřený jeho jmenovkou. Foto: Petr Nosálek

Po kolečku exkluzivních rozhovorů následuje tlumočená beseda, kterou moderuje fotbalový expert z místní televize. Antonín s přehledem odráží palbu dotazů. Většinu z nich dostal od slavného finále mistrovství Evropy v roce 1976 už nesčetněkrát: Jak jste svůj "vršovický dloubák" nacvičoval? Na co jste myslel, když jste šel kopat poslední penaltu v rozstřelu se západním Německem? Jak jste potom vycházel se zhrzeným brankářem Seppem Maierem?

"Na tyhle otázky odpovídám už skoro čtyřicet let," poznamenal československý internacionál po besedě. "Ale stejně mě překvapilo, kolik toho o mně španělští novináři vědí. Třeba to, že jsem v mládí dostal modrou knížku a nešel na vojnu."

Tonda na sobě nedává znát únavu a baví posluchače neokázalou bezprostředností a vtipem. Pochlubí se, že byl průkopníkem knírku v československém fotbale a že si tuhle ozdobu od svých osmnácti let nikdy neoholil. A když dojde na hodnocení napodobitelů panenkovské penalty, v poťouchlé nadsázce si povzdechne, že se jeho vynález dosud neodvážil v zápase použít ani hvězdný útočník Barcelony Lionel Messi.

Celou reportáž o návštěvě Antonína Panenky ve Španělsku najdete v příloze Hospodářských novin Víkend