Letos se do projektu zatím zapojilo 48 dětských domovů.
Foto: Reprofoto Youtube
Na startu projektu MilýJežíšku bylo dvěma studentům 16 let. Začínali bez finanční podpory a i nyní tvrdí, že na podobný filantropický projekt je potřeba jen minimum peněz. V loňském ročníku se splnilo bezmála 500 dětských přání, letošní začíná 1. listopadu.

Vojtěch Paukner a Martin Kučera se před rokem a půl rozhodli založit charitativní projekt, díky němuž by se o Vánocích dostaly k dětem v dětských domovech hračky, které by si domovy nemohly dovolit. Dárce si v seznamu na webu vybere přání, e-mailem dostane informace, kam má dárek zaslat, a následně pomocí pošty nebo osobně dopraví balík přímo do dětského domova.

Kvůli věku se studenti nejprve setkali hlavně s nedůvěrou – na startu projektu MilýJežíšku jim oběma bylo 16 let. Právě získat důvěru hned na začátku bylo podle Pauknera to nejtěžší, s čím museli bojovat. Nebyli zastřešeni žádnou firmou ani státem. Finance ale paradoxně řešit nemuseli. "My ty finance nepotřebujeme," vysvětluje Paukner. "Chod webu nás stojí nějakých 300, 400 korun měsíčně. A telefonáty vyjdou na málo, protože se snažíme všechno řešit přes e-maily."

reklama

Neměli byste všechno jednodušší, kdybyste se rozhodli spolupracovat s nějakým soukromým subjektem? Nebo kdybyste založili spolek či nadační fond?

K založení spolku, jen abychom to nějak ustálili, nedošlo hlavně z důvodu, že se nikdo nedokopal k tomu, aby došel na úřad a vše vyřídil. Také si klademe otázku, co by nám to přineslo.

Třeba finance. Jako spolek byste mohli zažádat o příspěvek od státu.

My ty finance ale nepotřebujeme.

Ani na chod webu nebo telefonáty? To přece musí také něco stát.

Chod webu nás stojí nějakých 300, 400 korun měsíčně. A telefonáty vyjdou na málo, protože se snažíme všechno řešit přes e-maily. Teď jsme v soutěži Junior Internet vyhráli menší částku, pět tisíc korun, a z toho se nám vše pořád hradí, přitom je tam pořád celkem slušná suma. Navíc si myslím, že pokud bychom řekli nějaké firmě o rozumný jednorázový příspěvek na dva roky fungování webu, tak by nám řekla, že ano, výměnou třeba za nějakou zmínku.

Projekt MilýJežíšku

Na začátku roku 2013 projekt založili Vojtěch Paukner a Martin Kučera, tehdy šestnáctiletí studenti gymnázia Františka Palackého v Neratovicích.

Loni se do projektu zapojilo celkem 14 dětských domovů, letos je v první fázi, která startuje v sobotu 1. listopadu, přihlášeno 48 domovů.

Projekt funguje jako jakýsi most, kdy si dárci vyberou přání ze seznamu, dárek koupí a pošlou přímo na adresu daného dětského domova. Podobný projekt nabízí i Český rozhlas, v Daruj hračku se ale balíky posílají nejprve do budovy rozhlasu.

Nemyslíte, že kdybyste byli někým zastřešeni, tak byste působili i důvěryhodněji?

Teoreticky ano, pokud by to byla nějaká firma, kterou má většina lidí ráda nebo ji považuje za důvěryhodnou. Byl by ale problém, že bychom za a byli jako všechny ostatní projekty a za b někteří dárci nemusí mít určité firmy rádi, a tak by do toho nešli. Chápu, že to někomu může přijít nedůvěryhodné, ale líbí se nám představa, že nejsme žádná firma a že to neděláme s vidinou zisku. Líbí se nám i ta nezávislost.

Jak jste získávali podporu úplně na začátku? Ptám se i kvůli věku.

Když jsme získávali podporu dětských domovů, tak to bylo loni v únoru a Martinovi bylo dokonce ještě 15. Měli jsme seznam asi 350 e-mailových adres, udělali jsme letáček a všem poslali, co od toho očekáváme. Dvacet nám odpovědělo, což jsme si řekli, že je dobrý začátek. Přemluvit se nám podařilo čtrnáct, i když i z nich některé domovy psaly, že s tím spíš nebudou počítat. Ty, co nás odmítly, psaly, že mají špatnou zkušenost se studenty. Letos se to už nestalo, asi máme lepší reputaci.

Jak se vám povedlo přesvědčit dárce, aby odpovídali na přání? Dětské domovy by nic neztratily, kdyby to nevyšlo, ale lidé by přišli o peníze.

Asi se lidem líbilo, jak je to jednoduché a že to šlo přímo dětským domovům – že to nebylo žádné "pošlete nám peníze na účet a my jim to pak dáme". Bylo to studentské, jednoduché, přehledné. Taky je důležité, že to na Facebooku šířili lidé, kteří už splnili nějaké přání. Začali tak například někteří profesoři na našem gymnáziu. A když to sdílí váš známý, samozřejmě je k tomu důvěra větší.

Staráte se vedle školy o docela velký projekt. Nepřijde vám to na váš věk moc brzo?

Ve dvanácti letech jsem založil e-shop a pak jsem ho zase zrušil, protože jsem z toho skoro nic neměl. Jsem takový podnikavý typ a i teď se snažím rozjet nějaké podnikání. Jsem na to zvyklý.

Co tedy plánujete po střední? Podnikat, nebo studovat vysokou školu?

Vysokou. Máme takový sen, že si spolu třeba jednou založíme softwarovou firmu. IT má ale ten problém, že to za pět let vystudujete, a sice vám samozřejmě "ajťácké" myšlení zůstane, ale kódování je už zase jiné. Když vás to zajímá, tak se to stejně naučíte ve svém volnu…

Dá se ale s vysokou školou skloubit váš projekt? Nebude to už příliš časově náročné?

Myslím, že dá. Náročné to bylo minulý rok, protože jsme moc nevěděli, co, kde, jak. Ale teď jsme to dali do nějakých kolejí a systémově to roztřídili. Zatím s tím moc práce není. Když třeba nějaký dětský domov napsal, že je připravený se i letos připojit, tak jsem to v podstatě vyřídil o přestávkách.

Vojtěch Paukner a Martin Kučera

Oproti loňsku se vám více než zdvojnásobil počet přání (loni to bylo 497, letos zatím 1293 – pozn. red.). Mohlo by jich ale klidně být i pět tisíc a práce by moc nepřibylo?

Přesně tak. Kvůli vytvoření databáze byly minulý rok poslány desítky individuálních e-mailů. Letos jsme ty přání vyřešili prakticky ve dvaceti e-mailech.

Není v tomhle budoucnost veškeré charitativní činnosti? Působit více jako most mezi dárcem a příjemcem pomoci.

Kdybyste jakožto firma chtěla rozjet takový projekt, tak vám stačí člověk znalý v IT, který by o to měl zároveň zájem, anebo jeden "ajťák" a jeden člověk na korespondenci. Tím by to končilo, žádná budova by potřeba nebyla, žádné jiné poplatky – jen jednou ročně zaplatíte za web a to je všechno. Myslím, že se to dá udělat strašně jednoduše, bez zbytečné administrativy. Chápu, že pro někoho nejsme úplně dosažitelní… I když vím o pár důchodcích, kteří plnili v našem projektu.

Všimli jste si, kdo vám přispíval nejčastěji?

Není to objektivní statistika, protože jsme na to měli hodně omezený pohled. Nejčastěji to ale byli lidi kolem třiceti čtyřiceti let. Nejprve se samozřejmě objevovali dárci z Neratovic, z Prahy a pak se zapojila celá republika, někdo ze Spojených států, Itálie, Británie… Bylo strašně zajímavé, že to byly i různé sociální skupiny. Třeba jedna paní se omlouvala, že pošle dárek o pět dnů později, protože čeká na výplatu, a na druhé straně byla paní, která dělá návrhářku v Bentley v Británii.

Nyní už spolupracujete s 48 domovy, podle vašeho webu.

47 je českých a jeden slovenský domluvil Martin, protože se narodil na Slovensku. Původně se měl snažit rozšířit náš projekt i v Americe, ale nečekal, jaké to bude mít se školou. Nenarazili jsme tam na podobný projekt. Koupili jsme doménu DearSanta.us, všechno připravili… Ale pak jsme narazili na problém, že ve Spojených státech nejsou dětské domovy. Zjistili jsme ale, že mezi opuštěným dítětem a těmi, co ho na konci adoptují, jsou tzv. foster families, které jsou připraveny si dítě vzít jen na krátkou dobu. Děti v těchto prozatímních rodinách jsou registrované na úřadě, takže alespoň ty by se daly zapojit do našeho projektu (Kučera získal v USA stipendium právě i díky MilýJežíšku, který chce adaptovat na americké podmínky – pozn. red.).