Přece byste nechtěli sloužit nějakému otrokáři, a o to méně pijavici, že?
Foto: Shutterstock

Blížil se ke mně dlouhou chodbou a cestou se několikrát zastavil, aby s kýmsi utrousil pár vět. Znám ho, pravděpodobně rozdával úkoly. Ale možná také vyslovil prosby typu: „Karlíčku, byl byste tak laskav a…“ Popravdě řečeno, ono je to vlastně jedno, jak to říká. Výsledek bývá vždy stejný - lidé mu slouží. A to už od nepaměti, chtělo by se říct. Každý, kdo ho zná, si na to tak nějak zvykl a považuje to za samozřejmé. Teprve nedávno mne napadlo, že je svým způsobem novodobým otrokářem (i když každé malé dítě ví, že ke klasickému otrokářství patří nedobrovolnost.) Přitom je však milý, zdvořilý, galantní i elegantní a s lidmi to prostě umí. Dokonce si myslím, že za první republiky by se o něm řeklo, že je to roztomilý člověk, a ženy by hledaly v jeho rodokmenu, zda se v něm nevyskytují poznámky o modré krvi. Být označen za honoraci by se k němu hodilo nejlépe a zapadalo by to do jeho životního konceptu. Muž – gentleman, jemuž všichni s nadšením slouží a on to náležitě využívá.

reklama

A když už popisuji určitý druh lidí, kterému dobrovolně prokazujeme služby, jež jiným odepíráme, pak také nemohu pominout jiný typ - sám pro sebe jej nazývám pijavice. Ve své mužské podobě jsou většinou jednoznačně detekovatelné. Posedávají po hospodách, někdy dokonce ani tam ne. Čas od času jsou bez práce, a pokud zrovna pracují, pak ne příliš dlouho a jistě ne intenzivně. Vždyť to znáte. Tam byl špatný šéf, jinde kolektiv, tady by ho byli bývali udřeli a v tom posledním mu na to, jak tam makal, dávali setsakra málo peněz. Tyhle muže nejčastěji považujeme za lenochy, ale stará čeština jim našla lepší označení, říkala jim budižkničemové. Bez zázemí pracovité ženy by tito pánové mohli skončit bez střechy nad hlavou, ale oni si to většinou nějak zařídí.

Mnohem rafinovanější mohou být identické charaktery, jsou-li oblečeny do ženského hávu. Jeden můj dávný kolega je charakterizoval jako ženy s „pohledem plaché laně“, čímž se snažil symbolizovat jejich hlavní zbraň, jíž je paradoxně na odiv dávaná bezbrannost. Svět je k nim nespravedlivý, život je komplikovaný, a zdá se (či spíš má se zdát), že pokud jim okamžitě nepomůžete, pak to s nimi může dopadnout špatně. Do těchto umně spředených sítí se nejpravděpodobněji chytí mladí muži s typologií ochránce, jejichž mužná duše nemůže ponechat bezbranné stvoření na holičkách. A v tu chvíli jsou chyceni a kdoví, zda ještě někdy budou puštěni. Bude záležet na nich, jestli se z toho snu o silném muži a slabé ženě někdy probudí.

Přemýšlení o lidských charakterech může být nekonečné a nemusí mít žádné praktické konsekvence. Jednu však přece – a ta je i důvodem psaní těchto řádek. Jakmile někomu dáte, byť i jen sami pro sebe, podobně nelichotivé označení, svět se vám neuvěřitelně zjednoduší. Přece byste nechtěli sloužit nějakému otrokáři, a o to méně pijavici, že?