Bolesti se dají do jisté míry zmenšit, ale ztráta důstojnosti je pro člověka s dobře fungujícím mozkem a selhávajícím tělem tak ponižující, že je na celé situaci tím vůbec nejhorším.
Foto: Shutterstock

Seděl na sesterně, měl hlavu v dlaních a vypadal jako člověk v hluboké depresi. Podobné situaci ještě nikdy nemusel čelit. Právě se vrátil z vizity, při které vyšetřil svou umírající matku, která zašeptala tu strašnou větu, jež mu doteď rezonuje v uších: "Petře, už bych potřebovala nebýt!"

reklama

Sama se zděsila toho, co řekla, a ještě více se vylekal on. Je vlastně jedno, že o pár chvil později se ho pokusila přesvědčit, aby na její zoufalost zapomněl. Vždyť ji zná už přes třicet let a moc dobře ví, že to myslela vážně a hlavně… Ví, že na to má právo. Když nezemře dnes, tak se to stane do dvou, možná tří týdnů. Bude to v bolestech, jež sice tlumí opiáty, ale přesto ji ničí. A především to bude ve stavu, který nijak nepřipomíná energickou ženu zvládající všechny zákruty předchozího těžkého života.

Bolesti se dají do jisté míry zmenšit, ale ztráta důstojnosti je pro člověka s dobře fungujícím mozkem a selhávajícím tělem tak ponižující, že je na celé situaci tím vůbec nejhorším.

Dnes ji dotáhl na toaletu, celou dobu ji podpíral, nakonec jí utřel zadek a znovu odtáhl do postele. Copak si někdo něco takového dokáže představit? Copak se o takové situaci učí na hodinách lékařské etiky nebo vypráví po kavárnách, když na přetřes přijde téma eutanazie? Kdo z těch diskutujících v téhle situaci kdy byl? Kolik zbědovaných chudáků viděli?

Z přemýšlení ho vyrušil kolega anesteziolog: "Je to špatný?"

Přikývl.

"Pokud bys s tím potřeboval pomoc, řekni mi."

V té větě bylo obsaženo všechno jeho váhání, noční přemýšlení a trápení. "Tak mi řekni," nabídl mu člověk, jehož vlastně ani moc neznal, ale už si pomalu zvykal, že na pomoc častěji chodí právě ti, se kterými v životě nepočítáte.

Hlavu znovu složil do dlaní a přemýšlel. Přece jí to nemůže udělat. To by bylo proti všem lékařským zásadám. Hned poté se v jeho mysli ozval jakýsi druhý hlas: "Naopak. Přece jí to NEMŮŽEŠ NEUDĚLAT. Celý život by sis to vyčítal."

Znovu proklel všechny, kteří ho učili, že život je nejvyšší hodnota, na kterou se za žádných okolností nesmí sáhnout. Prý ani ve chvíli, kdy je pacientovo tělo prolezlé metastázami a týdny se nedělá nic jiného, než se tlumí jeho bolest a stres. Nejlépe se to říká těm, kteří nikdy podobným situacím nečelili, ale o to více a s posvátným zanícením o nich řeční − to jsou ti současní apoštolové neochvějné pravdy a lékařské etiky. Jak směšné!

Rozhodl se. "Kde prosím vás najdu toho anesteziologa, co dnes slouží?" zeptal se sestřičky zapisující právě cosi do pacientské dokumentace.