Aldin Popaja – Hvězdy ringu, akryl na plátně, 120 x 120 cm. Obraz z expozice Direkt je vystavený do 29. září na Novoměstské radnici v Praze.
Foto: Petr Volf

Stalo se před čtyřmi měsíci. Dostala se ke mně informace, že v pražském druhém obvodu, konkrétně v Trojanově ulici číslo 7, se schází umělci, kteří holdují boxu. Musel jsem vše osobně přezkoumat. Sestoupil jsem tedy v očekávání do podzemních prostor (kde kdysi schůzovali zednáři a nyní v něm působí boxerský klub Palaestra) a na vlastní oči jsem se přesvědčil, že můj informátor, jehož úkolem je sledovat veškeré umělecké aktivity spojené se sportem (a naopak), nijak nepřeháněl. Sochaři Vojtěch Adamec a Krištof Kintera, malíři Libor Kaláb, Ivan Komárek, Aldin Popaja a Karel Štědrý nebo básník Tašo Andjelkovski zde svorně mlátili do pytlů, posilovali paže, klikovali, rotopedovali nebo před zrcadlem stínovali údery s takovou rychlostí, že je doprovázelo svištění rozeklaného vzduchu. To vše pod vedením opravdového boxera Jana Baloga, někdejšího juniorského šampiona, jenž se v Palaestře věnuje především mládeži.

reklama

Okamžitě jsem poznal, že jsem právě narazil na zlatý důl, na důkaz, že kalokagathia, objevená a pěstovaná ve starověkém Řecku, není jenom mýtus patřící minulosti. Trénovali se zanícením, velmi usilovně, poctivě, zbroceni potem. Byla to pro mě až surrealistická podívaná. Vesměs těžké a supertěžké váhy ve věku mezi třicítkou a sedmdesátkou. Jana Baloga poslouchali na slovo. Předtím jsem je znal z galerijního světa jako sebevědomé borce bohémského ražení, teď mi přišli − v teplákách, trenýrkách, tílkách, s baňatými rukavicemi − zvláštním způsobem zranitelní, ale šťastní: jednak z endorfinů, které se jim vyplavují do těla při nácviku, jednak z kolektivního řádu, jemuž se dobrovolně podřizují jako svého druhu mentální i tělesné očistě. Bylo to nefalšované. Člověk v únavě nic nepředstírá.

Ring byl ozdoben několika vlajkami, ale hlavně různými obrazy, které klubu spontánně věnovali umělci. Vnímal jsem sounáležitost, vzájemný respekt. Jiné takové sportoviště s podobnou kulturní výbavou u nás nejspíš nenajdeme − a možná nejenom u nás. Domluvili jsme se, že uděláme skupinovou výstavu, jejímž společným prvkem by byla spřízněnost s boxem. Hned jsme dali dohromady její název − Direkt − pochopitelně podle nejničivějšího boxerského úderu. Kdo jej neumí, nemůže účinně zápasit. Termín byl stanoven na začátek září, připadla mi role výstavního kurátora, jíž se většinou − pokud můžu − obloukem vyhýbám, nicméně: tohle byl přesně případ pro učinění výjimky, neboť úzce související s mým revírem.

Zdálo se mi to šibeniční, ale malíři, sochaři a básník svorně tvrdili, že to zvládnou, někteří dokonce slíbili vytvořit během prázdnin díla s tematikou boxu. Byli přesvědčiví. Nebudu zabíhat do detailů, co příprava skupinové přehlídky znamená, zvláště během prázdnin. V Galerii ve věži Novoměstské radnice nyní probíhá výstava, na níž jsme se domluvili. Zatímco veškerá příprava probíhala v podzemí, tentokrát se vše odehrává ve třech podlažích gotické věže, odkud jsou krásné pohledy na Prahu. Ještě během vernisáže, kdy trumpetisté z Palaestry přednesli slavné fanfáry z Rockyho, jsem si říkal, jaký je to malý zázrak, že se během krátké doby vše podařilo vybrat, dovézt, pověsit, popsat. Pointa? Dozvěděl jsem se, že pokud by některý z vystavujících nedodržel termín, čekal by jej ostrý trénink mezi provazy s Janem Balogem: a toho se všichni bojí jako čert kříže.